Tvorba

V předmluvě k prvnímu svazku Rebelů proti všednosti (2002) jsem napsal: „Časy se mění rychle, ale člověk pomalu. Naštěstí? Naneštěstí? Kdo ví?“

Dnes vím. Odpověď zní: Naštěstí!

Neboť časy se sice mění rychle, ale k horšímu. Člověk měnící se pomalu má naštěstí problém dohnat dobu.

Je to zejména zásluhou lidové písně, že jsme my, Moravané, žijící v srdci Země moravské, na Slovácku, takoví zpozdilci. Píseň, ať si to připustíme či nikoliv, je naším mravokárcem. To ona burcuje naše zpohodlnělé svědomí, když začneme být nevšímaví k věrnosti, k poctivosti, k čestnosti, k upřímnosti, když přestaneme cítit s radostí a bolestí našich bližních, když začneme dávat přednost bohatství věcí, před bohatstvím ducha.

Jak dlouho nám to může vydržet?
Dokud budeme písně rozdávat a ne prodávat.
Prodat píseň znamená ztratit duši.
Bez duše se dá sice žít, ale ne milovat.
A co je to, řekněte mi, za život bez lásky?