Zahájení výstavy rytecké tvorby Jaroslava Tvrdoně

Zahájení výstavy tvorby Jaroslava Tvrdoně,  Staré Město, radnice, 28. 9. 2011

Výtvarnými artefakty, jejichž kolekci dnes shlédneme, jsou nikoliv klasické malby, ale tvorba rytecká, jak volná grafika, tak zejména poštovní známky. Ne jakékoli, ale opět poštovní známky, jejichž základem je ocelorytina. Dovolte mi, abych Vám představil tvůrce, kterého mnozí z Vás znáte, protože je zdejším, staroměstským rodákem a mnozí si ho pamatujete si z časů dětství.

Jenomže, kde jsou ty časy?

Jaroslav Tvrdoň už dávno, není klukem, který přelézal plot Schildrovy zahrady, když s kamarády podnikali dobrodružné výpravy, nebo se motal kolem archeologů, Viléma Hrubého, pana Lepky a dalších, když nedaleko jeho rodného domu vyjevovala slovanská historie kontury úžasné říše našich předků.

Dnes už Jaroslav není kluk, ani chlapec, ale protože má pořád chlapecké srdce okouzlené zázraky přírody a zázraky lidské tvořivosti, nikdo by mu nehádal, že již vloni překročil šedesátku.

A je třeba dodat, že s věkem dozrál i umělecky – rytec do kovu ovládl tuto uměleckou disciplínu natolik, že se stal rytcem poštovních cenin, známek. Stal se tak členem elitní skupiny, neboť rytců, kterým je dáno rýt známky, nebylo od vzniku Československého státu v roce 1918 nikdy víc než šest a skupina je doplňována o dalšího umělce teprve po smrti některého z nich. Když v loňském roce vyšel v Merkur Revui, časopise filatelistů a sběratelů, oslavný článek k jeho šedesátinám, oslovuje šéfredaktor této revue ing. Zdeněk Fritzl Jaroslava slovy: Vážený příteli, vážený Mistře!

To „Mistře“ je psáno s velkým M.

Já tento moment zdůrazňuji nikoliv proto, že bych chtěl Jaroslavovi jakkoli pochlebovat, ale proto, že někdy nestačíme sledovat běh času, a tak i věci i lidi kolem nás vnímáme jaksi staticky, v obraze, do něhož jsme si je zarámovali kdysi před lety, kdy jsme sami ještě byli mladí, a nepostřehli, že oni, zvláště ti, kteří nikdy nesložili ruce do klína, ale dokázali jít za svým snem, dozráli a vydávají plody své práce, svého kumštu.

A tak je tomu i v případě Mistra Tvrdoně.

Jaká byla jeho cesta k mistrovství?

Začátky jeho profesní dráhy jsou spojeny s uherskobrodskou Zbrojovkou, kde začal pracovat jako rytec zbraní. Byla to dobrá škola. Jak známo, Zbrojovka kromě sériové výzdoby dělala i zbraně na objednávku pro různé celebrity a tyto zbraně, zejména pušky, se pak v rytecké dílně zdobily rytinami podle požadavku zákazníka. A tak první světově proslulou osobností, která vyjádřila spokojenost s prací Jaroslav Tvrdoně, byl koncem 70. let někdejší předseda Olympijského výboru lord Killanin.

Druhým stupněm na pomyslném žebříčku Jaroslava Tvrdoně bylo několikaleté působení ve Vlčnově, ve výrobě odznaků. Do Vlčnova se Jaroslav přistěhoval v roce 1978, z Polešovic, odkud je jeho žena. Ve vlčnovské „odznakárně“ zhotovoval razidla odznaků, medailí a plaket, získával tam nové zkušenosti, řemeslný fortel, cit pro miniaturu. Vedle toho nezapomínal na výtvarné vzdělávání a soukromě studoval u proslulého hradišťského knižního grafika Rudy Kubíčka staršího. A tak na jedné straně získával zkušenosti praktické, řemeslné a technologické, na druhé straně výtvarné, uměnovědné a teoretické. A protože mladému rytci nechyběla ctižádost, navazoval kontakty s umělci, především těmi, kteří se  mohli vyjádřit k jeho práci, mohli mu být nápomocni radou, doporučením. Jedním z nich byl uherskobrodský rodák, jeden z našich největších rytců známek, Josef Herčík. Ten byl v  osmdesátých letech jedním z prvních hodnotitelů Jaroslavovy volné tvorby. Jaroslav Tvrdoň se tehdy intenzívně věnoval grafice, ryl a tiskl pamětní aršíky či listy, ať již pro přátele či stále se rozrůstající klientelu výtvarníků; ti si u něho si u něho zadávali zejména oblíbená exlibris, novoročenky a další příležitostné tisky.

Již tehdy ho Josef Herčík podněcoval, aby zkusil rýt známku, ale on se necítil ještě patřičně připravený na takovou excelentní práci. Dosáhl již však ve svém oboru takového mistrovství, že ho rytecká práce uživila a v roce 1993 odešel, jak se říká, na volnou nohu. Jeho zákazníkem se záhy stala Státní tiskárna cenin, která si všimla talentovaného rytce z Moravy. Pro tiskárnu cenin pak dělal řadu zajímavých zakázek – kupř. rytinu českých královských klenotů, veduty historických měst, pamětní listy věnované výročí velikánů hudby, kultury a podobně.

 Co se má stát se stejně stane. Jednoho dne mu přišel dopis, ve kterém mu psal další z  velikánů naší výtvarné kultury, profesor AVU Josef Liesler. „Nevím, jak jste stár, ani jak vypadáte, ale vaše práce se mi líbí!“ napsal Jaroslavovi v dopise a nabídl mu spolupráci - aby podle jeho výtvarného návrhu ryl známku. V roce 2002 spatřila světlo světa jím rytá první poštovní známka. Téma známky Cirkus bylo vydáno Poštovní unií, výtvarný návrh, jak už bylo řečeno, dělal profesor Liesler. Ten si mohl pro rytí vybrat z oněch „zavedených“ rytců českých známek, ale řekl: Tu známku mi bude rejt pan Tvrdoň na Moravě!

A tak byl Jaroslav Tvrdoň kooptován do elitní skupiny rytců a stal se rytcem českých poštovních známek. Dnes jich má na svém kontě jedenačtyřicet a pětatřicet z nich představuje na dnešní výstavě. Jaroslav Tvrdoň je pak jediný rytec známek od roku 1918, který žije na Moravě a je 21. rytcem známek od r. 1918. Když dělal pro tiskárnu cenin, nabízeli mu v Praze byt a nadstandardní podmínky pro práci. Odmítl. Stýskalo by se mu po Buchlově a Barborce.

A tak usedá každý den k ryteckému stolku, aby do ocelové destičky drobnými tahy rydla vytvářel obrazy.

S nesmírnou trpělivostí přenáší jemné linie kreseb do plochy kovu a připojuje se tak k nevelké řadě rytců, kteří po staletí dokazují, že i nejtvrdší ocel musí ustoupit před znamením krásy.

Je to náročná práce, představíme-li si, že rytec známku ryje ve velikosti 1 : 1, rydélkem musí udělat pět až osm vrypů na milimetr čtvereční a na práci vidí pomocí lupy s osminásobným zvětšením. Navíc z výtvarné předlohy je rytinu nutno zobrazovat v zrcadlově obrácené poloze. Výsledkem je v našem případě poštovní známka putující do celého světa. Naše poštovní známky jsou všude tam, kam ani my svou myslí nedosáhneme, a stávají se miniaturním uměleckým poselstvím o kulturnosti naší země a nás, kteří v této zemi žijeme.

A tak můžeme být hrdí na jediného žijícího rytce Moravana, staroměstského rodáka, Mistra Jaroslava Tvrdoně, který říká – a teď ho ocituji – „za to, že se můj koníček stal pracovním posláním vděčím Bohu. Za to, že se mu mohu již sedmatřicet let plně věnovat, vděčím své ženě.“

I novináři mívají určité malé profesní radosti. Jedna z těch mých se týká právě Jaroslava. Byl jsem první novinář, který zaklepal na dveře jeho ateliéru a napsal o něm článek. Bylo to, nemýlím-li se, k jeho čtyřicátým narozeninám. Říkám-li, že jsem zaklepal na dveře jeho ateliéru, není to tak docela pravda. Bylo to totiž na sklonku 70. let, Jaroslav ještě zdaleka nebyl slavným rytcem, a doma se po chvílích věnoval volné ryté tvorbě, rytí malých grafik, obrázků s nejrůznějšími motivy, a exlibrisů. Tím ateliérem byla kuchyně v bytovce, kam se mohl se svým nářadíčkem nastěhovat jen ve chvílích, kdy se nevařilo, a když se mělo jíst, zase musel všechna svá rydélka schovat do truhličky a počkat si na další volnou chvilku. Takové to byly začátky.

V mistrovské práci je obsažena nejen dokonalost výsledného díla, ale i prvotní nedokonalost a nezkušenost, všechno to, co je třeba překonat, čím je třeba projít, co se nezdařilo a pokazilo, každá linka, která šla jinak, než měla a kterou desetkrát, stokrát bylo třeba vyrýt znovu, než vznikla ta přesná, jedinečná, která je v souladu s obsahem i formou díla. Dosáhnout mistrovství je strastiplná cesta ke kráse. Krásnou se stane jenom tomu, kdo nemyslí prioritně na úspěch, ale především na dobré poctivé dílo, neboť ví, že takovým dílem prokazuje sám sebe, že jím vytváří svůj vlastní poctivý autoportrét.  Ten Jaroslavův má ušlechtilé rysy a harmonický řád. Krása je do něho vetkána z drobných linek vyrytých do kovové destičky.

Je tedy jednou z mých malých novinářských radostí vzpomínka na to, jak jsem seděl v kuchyni u Tvrdoňů a pozoroval Jaroslava při práci, netuše, že se dívám pod ruce příštímu vynikajícímu rytci, jednomu z šesti vyvolených.

Zcela na závěr mi dovolte, abych se připojil k přání, které vyslovil již citovaný šéfredaktor Merkur revue ing. Fritzl: Vážený příteli, vážený Mistře. Přeji Ti další nevyčerpatelnou invenci a sílu pro Tvou obdivuhodnou uměleckou činnost. Zdar a úspěch jedinému moravskému rytci českých poštovních známek.