Záhadná jízda králů
Ukázka z knihy:
Záhadná jízda králů
Vydalo nakladatelství MH Beroun, 2007
IV. Příběh prchajícího krále
U Hrubého boru
Když jsem se ptal ve Vlčnově svých žáků, co vědí o jízdě králů, nejčastější odpověď zněla: Je to památka na krále, který prchal naším krajem do Uher po prohrané bitvě, která se měla odehrát v okolí Uherského Hradiště. A občas zaznělo i jméno krále – Matyáš.
Odkaz na porážku uherského krále Matyáše v jedné z bitev česko-uherské války je obecně nejrozšířenějším výkladem jízdy králů. Dá se říci, že jméno uherského krále je na jihovýchodní Moravě v povědomí především zásluhou jízdy králů.
Seděl jsem v pracovně a listoval Palackého dějinami, abych si po desetiletích, která uplynula od mé státní zkoušky z dějepisu, zopakoval fakta o válce mezi tchánem Jiřím a zetěm Matyášem, když se ozval telefon.
Byl to můj kamarád Gusta Knot z Topolné. Známe se dlouhá léta, ještě z dob, kdy Gusta vedl v Bílovicích folklorní soubor Včelaran. V posledních letech se věnuje historii své rodné obce, a tak čas od času spolu vycházíme na vlastivědné vycházky do míst se zajímavou historií. Určitě volá ohledně víkendu.
„Ahoj. Tak co v sobotu?“ slyším jeho hlas. Je to tak, jak jsem předpokládal.
„Nezlob se, Gusto,“ povídám, „já asi zůstanu doma. Studuju, jak válčil Jiří z Poděbrad s Matyášem Korvínem.“
„To můžeš i venku.“
„Venku? Jak to myslíš?“
„No, mohli bychom vyrazit k Hrubému boru.“
Slyšel jsem o pamětihodném místě nad Mistřicemi, ale tahle souvislost mně uniká.
„Můžeš si projít místa, kde byla ta bitva, ze které Matyáš utíkal,“ slyším dál jeho hlas.
„Bitva u Bílovic? Ty to místo znáš? Tak to jdeme!“
V sobotu šlapeme z Bílovic k Hrubému boru. Prošli jsme zahradami a stoupáme po polní cestě vzhůru. Po pravé ruce míjíme skupinu stromů vytvářejících uprostřed lánu zelený ostrůvek. Jen málokdo již ví, co ten ostrůvek znamená, že je to vlastně hřbitov, místo hromadného hrobu obětí poslední morové epidemie.
Po půl hodině chůze jsme na vrcholu, na náhorní plošině, rovinně, s výhledem daleko do kraje. Pod námi se červenají střechy Březolup, o kus dál k severovýchodu rozložena jako na dlani je Gustova Topolná, rozeznáme i řádek, kde bydlí. Vesnice na návrší víc k severu je – podle zářivě bílého kostela - Velký Ořechov a ještě víc vzadu Lhota u Malenovic. Na západě obzor uzavírá pásmo Chřibů, v němž zahlédneme střechy žlutavské. K jihovýchodu je krajina rovněž doširoka otevřená, až k Popovicím střežícím olšavní údolí. O strategické poloze tohoto místa není pochyb.
„To je on,“ upozorňuje mě Gusta.
V dáli před námi trčí ze země mohutný pahýl, tak dvacet metrů vysoký. Už sám název Hrubý bor napovídá o zašlém majestátu stromu, jehož život ukončil před čtyřiceti lety blesk. Kdysi byl bor místem častých vycházek lidí z Bílovic, Nedachlebic, Mistřic i Popovic, jak tomu nasvědčuje chatrná lavička a pod lipou kříž, ozdobený čerstvými květy, který v roce 1928 „ku cti a slávě Boží věnovala Anna Bilavčíková“. Ani dnes není toto místo opuštěné, křižují se zde totiž značené turistické cesty. Podle rozcestníku je to dolů do Mistřic jen kilometr, do Bílovic dva a po návrší až do Uherského Hradiště jedenáct. Na opačnou stranu jsou první vesnicí po pěti kilometrech Hradčovice, do Pašovic je to osm a do Uherského Brodu jedenáct kilometrů.
„Tady, podívej se,“ upozorňuje mě kamarád na desku, která byla dodatečně vsazena do kamenného podstavce kříže. Překvapeně čtu text.
Zbožná vzpomínka po pěti stech letech na ty, kteří v těchto místech nebo v blízkém okolí padli pro boj mezi knížetem Jindřichem, synem Jiřího z Poděbrad, a uherským králem Matyášem Korvínem, dne 2. listopadu 1469. Odpočiňte v pokoji po boji. 2. listopadu 1969.
V pověsti o původu jízdy králů bývá bitva u Bílovic jako místo porážky krále Matyáše zmiňována, ale že je známa i přesná poloha bojiště, to jsem do této chvíle netušil.
A Gusta hned připomíná legendu vztahující se k tomuto místu: Prý se zde snažil jeden bojovný vojevůdce zadržet Uhry prchající z prohrané bitvy k Uherskému Brodu. Byl však zabit. Tu událost ještě za první republiky připomínal náhrobní kámen položený na jeho hrob nedlouho po bitvě. Do kamenné desky byl údajně vytesán jílec meče a těžko čitelný letopočet. V roce 1934 byl kámen odvezen do Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Zda tam dorazil nebo ne, nikdo neví, v muzeu není a nikdo ho nepamatuje. A tak jediným pamětníkem oněch dávných událostí jsou němé hroby – mohylové pole v nedalekém lesíku Neráz, k němuž je to odtud, od Hrubého boru, sotva čtvrt hodiny.
Když jsme stáli nad nízkými pahrbky kryjícími hroby dávných předků, Gusta, věren své folklorní erudici, potichu zanotoval: „Ten Hrubý bor, vysoký jak veža, jak veža, kdože pod tým borem, kdože pod tým borem, co za páni ležá...“
O zajetí knížete Viktorina
Pověst o tom, že jízda králů je personifikovanou pamětí na dobu česko-uherských válek, známe ve dvou variantách. V té válce proti sobě stáli český král Jiří z Poděbrad a uherský král Matyáš Korvín, jeho zeť. Na válečných operacích, které se velkou měrou odehrávaly právě na Uherskohradišťsku, se podíleli i oba Jiříkovi synové, knížata Jindřich a Viktorin, velící českému vojsku.
Město Hradiště, na strategickém místě na ostrově v řece Moravě, obehnané pevnými hradbami, stálo v cestě každému dobyvateli, ať přicházel podél Moravy z jihu, anebo vstoupil do země průsmyky přes Bílé Karpaty.
Připomeneme si, že Jiří, ochránce kompaktát a husitského dědictví, byl papežem Pavlem II. prohlášen za kacíře a byla proti němu vyhlášena křížová výprava. To se náramně hodilo ctižádostivému Matyáši, který v tom viděl příležitost, jak rozšířit uherské království nejdříve o Moravu a posléze i o českou korunu. Vyhlášení klatby nad Jiřím z Poděbrad tak legalizovalo vpád Matyáše v čele křižáckých vojsk na Moravu v roce 1468. Do konce srpna obsadila jeho vojska Strážnici a Veselí a do zimy se jim podařilo získat téměř celou Moravu. Z královských měst zůstala věrna králi Jiřímu jen dvě – Uničov a Uherské Hradiště. Zvláště Hradiště vzhledem ke své strategické pozici bylo Matyášovi trnem v oku, a proto se je snažil za každou cenu dobýt. A tak právě Uherskohradišťsko zažilo v této válce četné pohyby a přesuny vojsk obou panovníků, mnohá menší střetnutí i několik bitev, obléhání, dobývání města a nakonec i plenění a drancování osad, které byly vydány všanc vojenským oddílům obou armád.
V roce 1469 tisíc jezdců a pět tisíc pěších podporovaných těžkou střelbou oblehlo město Hradiště. Matyáš, jenž se nechal v Olomouci korunovat za českého krále, měl ležení na levém břehu Moravy u Mařatic a dal na město střílet z těžkých kusů, ale bezvýsledně, byť posádka, která je bránila, nebyla nijak veliká. Tvořilo ji pouze 350 mužů pod velením královského hejtmana Heralta Obešlíka z Lipultovic, jimž pomáhali i měšťané. Dobýt město se ani po několika pokusech nepodařilo a Matyáš odtáhl. U Hulína porazil knížete Viktorina, který se zbytky vojsk nalezl útočiště právě v Hradišti.
Zanedlouho došlo k události, od níž se odvíjí první z variant pověsti o jízdě králů. Kníže Viktorin se 27. července vydal v průvodu pouze asi tří set jezdců do Veselí. Netušil však, že město je v rukou nepřítele. Ve chvíli, kdy vjel na náměstí, se ze všech stran i ze zámku vyrojily houfy Uhrů, vzplály mnohé domy a nastala řež, o jejímž výsledku rozhodlo překvapení a převaha nepřítele. Viktorin a jeho jezdci se sice probili ven z městečka, ale byli po urputném boji „zjímáni neb pobiti všichni“.
A Viktorin?
„Proklestil sobě cestu do pole širého, ale bloudě pak unavený, zajat jest konečně i on a veden k Matyášovi,“ popsal událost František Palacký.
A dále již vypravuje pověst: Viktorin byl po svém zajetí dopraven do Uher na hrad Trenčín. Ve vojsku českého krále byla i skupina Vlčnovjanů a ti se rozhodli knížete Viktorina z potupného vězení vysvobodit. Vypravili se tedy do Uher, vždyť ke Trenčínu to není zas tak daleko a cestu dobře znali. Dva z chlapců se nechali najmout na hradě do služby, aby se obeznámili s vězením i vězniteli. Potom osvoboditelé čekali jen na vhodnou chvíli. Nastala, když většina posádky odejela někam za lupem a na hradě zůstalo jen pár strážců. Bečka vlčnovského vína, kterou přivalili na strážnici Matúš s Janem, ti dva Vlčnovjané, udělala své – strážci jeden po druhém usnuli. Pak už stačilo jenom vyslat světelný signál zbytku družiny, která čekala kdesi v podhradí, a vzít Viktorina a vydat se s ním zpět na Moravu. Aby ho nikdo nepoznal, převlékli knížete do ženských šatů. Cestou zpět jedou opatrně, aby nikde nenarazili na uherské patroly. A když se tak stalo, tasili šavle a bojovali, dokud nebyla cesta volná. Mnohý z mládenců prý tenkrát v horách i krev za prince prolil. Lidé v pomezních dědinách prý kroutili hlavami při pohledu na dívku s tváří zastřenou pentlemi a sedící na koni uprostřed ozbrojeného houfu. Na zvědavé dotazy jezdci odpovídali, že vezou Hlučanům nevěstu. Tak dojeli šťastně až do Vlčnova a odtud do Hradiště, kde bylo ležení českého vojska. Viktorin prý se jim za svou záchranu odvděčil. I sám král Jiřík jim poděkoval za záchranu syna. Do Vlčnova se vrátili jako hrdinové a Vlčnovjané na ně podnes jízdou králů vzpomínají.
Tolik pověst s patrnými prvky literární stylizace. Skutečnost je ovšem jiná. Viktorina nikdo neosvobodil, jeho stopy končí u dvora uherského krále, kde mu vůbec nebylo špatně. Jako královský syn žil v přepychu v blízkosti své sestry, Matyášovy ženy. Jeho držení v zajetí mělo své politické pozadí a vlastní průběh války neovlivnilo. Ba některé dobové prameny hovoří, že byl Viktorin jako velitel značně nezodpovědný dobrodruh, a tak jeho zajetí znamenalo snížení rizik, které takový vůdce pro armádu znamená.
Byl však Viktorin takovou postavou, která mohla nějakým způsobem vstoupit do širšího povědomí? Dost možná. „Bylť ten kníže pro hrdinou i dobrodužnou mysl miláčkem netoliko otce svého, ale i veškerého rytířstva českého, a zvláště těch, kteří odvážnost a pohrdání životem i nebezpečí pokládali za přední ctnost u bojovníka,“ napsal o něm František Palacký. A je jisté, jak už jsme na jiném místě uvedli, že lid má rád romantické hrdiny tohoto typu. Příběh Viktorinův však byl jen okrajovou epizodou dramatických událostí té doby a jeho hrdina navíc nebyl králem. Těžko by se právě tento český šlechtic mohl stát dobově podmíněným motivem tradičních objížděk na Slovácku.
Král na útěku
Rozšířenější a tedy i známější je druhá pověst, jejímž poněkud neslavným hrdinou je uherský král Matyáš. Už jen to, že v tomto případě šlo skutečně o krále, nejen o knížete, jak tomu bylo v předešlém případě, dává pověsti punc věrohodnosti. Její počátek se odehrává u Bílovic, v místech, které jsme v úvodu kapitoly navštívili, nedaleko Hrubého boru.
Připomeňme si historická fakta. Píše se rok 1469. Hradiště je v tísni, znovu obleženo přesilou uherských vojsk. Matyáš se rozhodl město vyhladovět a za tím účelem nechal Moravu kolem města přehradit řetězy, aby obležení nemohli být zásobováni. Útoky Uhrů na hradby prý trvaly devět dnů a desátého dne došlo k hlavnímu útoku vedenému od jedné hodiny v noci až do poledne. Ani tentokrát se vojskům uherského krále nepodařilo překonat hradby a obránce města. Kronikářské zprávy, které jsou však historiky považované za přehnané, uvádějí tři tisíce mrtvých Uhrů a stejný počet Slezanů. Matyáš s nezdarem odtáhl k Brodu, kde rozbil svůj stan.
Poté, co byl Viktorin zajat, jmenoval Jiří velitelem královského vojska svého dalšího syna Jindřicha a poslal jej Hradišti na pomoc. Jindřich vytáhl na Moravu koncem října. „Vojsko toto v tažení svém jalo se ukrutně pleniti statky všech těch, kteří Matyáše přijali byli za krále, takže veliké od nich slyšeti bylo všude hořekování,“ píše František Palacký.
Koncem října přitáhl Jindřich k Hradišti. Ale také Matyáš se pohnul k městu, aby zabránil jeho vysvobození. Jindřich vyslal k Hradišti na výzvědy jízdní oddíl šesti set rejtarů, který měl zjistit situaci. Matyášovi vojevůdci špatně odhadli situaci; neuvědomili si, že hlavní část Jindřichovy armády je až v druhém sledu a domnívali se, že s tak malou silou se na ně Češi neodváží udeřit. Vojsko zůstalo klidně ležet a vzpamatovalo se až ve chvíli, kdy české voje sešikovány k boji táhly od Bílovic proti nepříteli.
A tak dne 2. listopadu 1469 začala bitva, již brodské kroniky popisují následovně: „Tu se strhla ostrá bitva. Leopold Krajíř, vůdce moravského lidu, udeřil na pěšáky krále Matyáše, podobně učinil vůdce lidu českého na jeho rejtary. Uhry pořádem mordovali a je rozrazili tak, že Matyáš s ostatním lidem k Brodu utíkati přinucen byl. Však poněvadž ho Čechové silně pronásledovali, vojsko jeho všechno se rozprchlo a on toliko sám s velikou těžkostí do jistého lesa k Brodu patřícímu utekl a tam bezpečný zůstal. Při tejž bitce zahynulo Uhrův rejtarů tři sta, pěšáků pak osm set, někteří raněni, jiní chyceni byli.“
Shodně i Palacký píše, že Jindřich porážel jeden houf po druhém, „takže brzy celé nepřátelské vojsko bylo na outěku; kterémuž Matyáš nadarmo brániti usiloval, konečně i sám oddati se musil“ a poté „plný hněvu a hoře nezastavil se prý než až v Uherské Skalici.“
Podle pověsti však tak rychle neutíkal. V lese byl nucen přenocovat a aby nebyl poznán, převlékl se do „sedlského“ oděvu. Na neobvyklý Matyášův nocleh „pod širákem“ máme významnou památku - onen lesík, ve kterém se král ukryl. Táhne se mezi Bánovem a Nivnicí, asi hodinu cesty východně od Uherského Brodu, podnes je městským majetkem a jmenuje se Králov. Pod tímto názvem je zanesen i v mapách.
Odtud již není daleko k vlčnovské verzi příběhu. Král Matyáš, poté, co utekl z prohrané bitvy a nocoval v lese nedaleko Brodu, prchal v přestrojení dál k uherské hranici, doprovázen skupinou svých nejvěrnějších, podle některých šlo právě o Vlčnovjany. A na památku té události jezdí prý jízda králů.
Nedalo mi to a jednoho pěkného jarního dne, na počátku května 2006, jsem si les Králov, kde Matyáš strávil noc po prohrané bitvě, prošel. Hřebenová cesta začíná nad Nivnicí, na pokraji borového lesíka. Protáhlý hřeben pokrývají tři lesy, kdysi však to prý byl jednolitý hvozd, který se táhl až k uherské hranici. Z návrší na bánovské straně je vidět jak do údolí Olšavy, na Uherský Brod, tak na Bánov a hradbu Bílých Karpat s Lopenickým sedlem na obzoru.
Na zpáteční cestě těsně na pokraji lesa jsem potkal svého známého s košíkem v ruce. Skupinka mykologů z Nivnice, k níž Milan Pilek patří, chodí na houby - a dokáže je najít - kdykoliv v roce, i o Vánocích, tudíž i počátkem května.
„Jestlipak víte, pane redaktore, jak se jmenuje tahle cesta, na které stojíme?“ zeptal se mě.
Pokrčil jsem rameny.
„Březovská. Je to velice stará cesta a vedla z Uherského Brodu na Březovou a odtud dál na Slovensko, prý až ke Skalici. Byla to nejkratší cesta do Uher.“
Jakže to napsal František Palacký? „Matyáš plný hněvu a hoře nezastavil se prý než až v Uherské Skalici.“
No vida, možná stojím přesně na tom místě, kde kdysi zanechal svoji stopu prchající král. Otisk jeho škorně není pod vrstvou prašné cesty vidět, ale šestým smyslem ho tam cítím.
S minulostí jsme jednou provždy spojeni prostřednictvím krajiny. Do ní jsou vepsány příběhy člověka na pouti dějinami. Zatímco paměť lidí stejně jako písmo po čase vybledne, v kronice krajin lidské příběhy zůstávají jednou navždy.
A jízda králů?
Etnografové i historikové popírají, že by mohla být „vzpomínkou“ na poraženého Matyáše Korvína.
Prašná cesta do Uher podél Králova, v místě, kde prochází kolem skupiny borovic, mi chce něco pošeptat. Skláním se k ní a zvedám kamínek.
Září v letním dni jako drahokam ze ztraceného prstenu prchajícího krále.
Jen my dva!
Říká se, že útěk krále Matyáše z bitvy, jeho nocleh na Králově a přestrojení jsou jenom romantickou rekvizitou kronikářů, kteří s oblibou historické obrazy vykreslovali v pestrých barvách, ba některé motivy a detaily si i podle vlastní fantazie přimysleli. Inu, po pravdě řečeno skutečně nemáme v rukou žádný historický doklad o tom, že král zabloudil, že tu pod tím stromem spal, tady v tom statku sebral ze šňůry nějaký vypraný fěrtoch a utíkal v něm sotva popadaje dechu k uherským hranicím. Ale co když se pro určitou dobu jízda králů stala zosobněním česko-uherských válek?
Vzpomeňme si, co nám Jan Janča vypravoval o královských soubojích. Když se potkaly dvě jízdy králů ze znepřátelených vesnic, družiny se nepraly mezi sebou navzájem, ale místo nich spolu bojovali pouze jejich králové. Přetahovali se za prsty! Poražený král byl zajat a musel být vlastní družinou ze zajetí vykoupen.
A teď se vraťme na jihovýchodní Moravu do 2. poloviny 15. století, do doby oné kruté války. Král Jiří z Poděbrad byl moudrý král. Viděl své království trpět. Řekneme-li „krvácelo mu srdce“, pak jsme rozhodně nevyřkli frázi. A tak se rozhodl k následujícímu neobvyklému činu - v červenci 1470 vyzval Matyáše k osobnímu souboji. Ze svého ležení u Brna vyslal poselstvo vedené Vilémem z Rabí, který jménem krále Jiřího předstoupil před Matyáše s návrhem: „Ačkoliv, králi, na krále a pána našeho proti bohu a právu mocí sáhli jste a do jeho koruny vtrhli jste, rozličné záhuby a škody činíce ohněm, vražděním, braním, uvazováním se v jeho země a poddané... Pán náš ... chtěje zastaviti prolévání toliko nevinné krve křesťanské, hotov jest nasaditi a povážiti života svého proti životu Vašemu a zve Vás k souboji v podobném místě mezi vojskami a rovnou zbraní a v rovném odění. ... A tu dopustí-li pánbůh na krále našeho, abyste ho přemohl, učiníte s ním, jakž budete ráčiti; také, přemůže-li on, učiní s Vámi tolikéž...“
Matyáš se sobě vlastní arogancí posměšně a jízlivě smetl nabídku se stolu, obviňuje Jiřího z kacířství. Jiří znovu volá po míru. Přitáhl mezitím k Hradišti a z ležení „na poli u Kunovic“ zasílá list uherským pánům a rytířům ve vojsku Matyášově: „Urození, stateční a slovutní! Jest Vám některým povědomo, kterak my lítost majíce takových nekřesťanských záhub, kteréž nám a slavné naší koruně České dály se a dějí od Vašeho pána, my chtíce rádi, což by na nás bylo, aby taková bezpráví, záhuby, mordové, krve křesťanské prolévání, násilí panen i paní i jiná bezpráví přestala…“
Byť zůstala Jiřího výzva neoslyšena, sama o sobě je důkazem skutečného šlechtického a humanistického ducha, jímž byl Jiří z Poděbrad nadán; v tomto ohledu byl spíše výjimkou mezi panovníky mnohem starožitnějších královských rodokmenů, než byl ten jeho.
Je to náhoda, že se takový rytířský způsob boje stal součástí zvyku právě na Slovácku, které z celé Moravy trpělo česko-uherskými válkami nejvíce? Nemůže být „pasování a přetahování“ králů, zaznamenané právě v tomto regionu, odleskem středověkého mýtu? Slyším námitku: Kdo z vesničanů mohl vědět, jaké diplomatické zákulisí měla česko-uherská válka? Vždyť nevzdělaný vesnický lid neměl přístup k informacím z dvorských kruhů a patrně ho takové informace ani nezajímaly. Měl co dělat, aby přežil...
Na takovou námitku nedovedu odpovědět, a když, tak jenom otázkou: Nepodceňujeme ten „zaostalý“ středověk?
Co dnes vlastně o česko-uherských válkách víme? Za největší pohromu našich dějin bývají – „zásluhou“ školního dějepisu značně zjednodušeně - považováni dílem husité a dílem poměry pobělohorské – „doba temna“. Ve skutečnosti pro Moravu největší pohromu znamenaly právě války česko-uherské. Ve svém důsledku byly mnohem strašnější než války husitské a předčily i uherské nájezdy Bočkajovců a Turků v 17. století. V těch letech zmizelo z povrchu zemského na Slovácku tolik obcí, jako nikdy do té doby, ani potom. Většina území Slovácka byla zpustošena, obce vyloupeny, vypáleny a téměř vylidněny.
Moravští historikové Jan Skácel a Metoděj Zemek vypočetli ty vesnice, jejichž život byl násilně ukončen, a většina z nich navždy a definitivně zmizela z mapy. Na Brodsku vzaly za své Loštice severozápadně od Velkého Ořechova, Zákřov a Uhřice u Újezdce, Polichno, obnovené až koncem 16. století, Lhota poblíž Bystřice a Drslavičky u Drslavic. Na světlovském panství (Bojkovicko) zanikly vsi Městkov u Záhorovic, Vasily a Ústí u Rudimova, Starý Hrozenkov (byl znovu osídlen až pro roce 1613), Přečkovice (obnoveny až po roce 1500), Lhota a Mistřín u Pitína, hrad bánovský a Lhota u Bánova. Na Luhačovském panství zpustly Kladná (Stará), Řetechov, obnovený až v 16. století, Opatovice mezi Pozlovicemi a Luhačovicemi, Snobov mezi Petrůvkou a Žilinek; zanikl i hrad Rysov nad Ludkovicemi, Nezdenky u Částkova, Svárov obnovený až koncem 16. století, Šarovy, nově založené výše v údolí až v pol. 18. století, Prusinky jihovýchodně od Napajedel, Náklady severně od Uherského Brodu, Povojná a Ordějov nedaleko Suché Lozi. Na buchlovském panství zmizely z mapy Horenčice nedaleko Žeravic, Únětice východně od Buchlovic, Lněník mezi Vřesovicemi a Labuty; na Miloticku Jiříkovice mezi Milovicemi a Svatobořicemi, Ostašov mezi Žeravicemi a Ježovem, Borky mezi Miloticemi a Kyjovem, Čeložnice, později znovu obnovené, Mistřín, rovněž obnovený až v roce 1536; zpustly též Skoronice, Hovorany, Bzenec a ves Bzinek u Bzence, zanikl Spinek u Vnorov. Nikdo již na Slovácku nenajde vsi Kapřiště, Kuničky, Mokronosy, Jaroňovice, Roztrhanice, Roztrhánky, Kapanice, Kukvice, Prusy, Potvorovice, Všetrapy, Plumlůvky, Kloboučky, Divice, Harasy, Opatovice, Dluhonice, Steklice, Ulvy, Senstráž, Vsisko, Lhotu u Násedlovic, Nesklovice, Cvikov, Přestavlky, Ostrov, Ostrovany, Dolní Moštěnice, Újezdec, Černíkovice, Vážany a Slušovice u Jestřabic...
Má smysl číst dál dlouhý seznam sídel, ve kterých se do začátku války ozýval smích dětí, kde žili lidé, pracovali, milovali se, měli své sny? Dnes již jen názvy některých polní tratí uprostřed lánů jsou němým vzkazem vší té hrůzy, která zasáhla Slovácko. Vzkazem, čitelným bohužel jen historikům, neboť my již nevíme...
Nemůže snad být takový zážitek dostatečně silným impulsem pro to, aby s každým novým jarem ti, kteří náhodou přežili, uvítali krále - chlapce, přijíždějícího s mladistvou nadějí, že už žádná válka, žádný strach, žádná smrt. A když jízda králů potká na své pouti nepřátele z jiné vesnice, podá král králi ruku a řekne: Jen my dva!
Kdo může říci, že to tak nebylo?
(Kniha byla oceněna regionální Cenou Miroslava Ivanova.)