Z vernisáže výstavy Zdeňka Hudečka

Dámy a pánové, vážení hosté, milí přátelé,

se zde přítomným autorem se známe již pěknou řádku let, ba řekl bych desetiletí. Nejednou jsem se zalíbením pozoroval jeho obrazy na výstavách, nejednou jsem vstupoval do  rodinného domu v Rybářích v Uherském Ostrohu, který je vlastně jedinečnou galerií  obrazů plných fantazie, ba nejednou jsem mu nahlížel přes rameno i při práci v jeho ateliéru v nejhořejším patře domu. 

Zdeněk Hudeček, absolvent uherskohradišťské UMPRUM, jako výtvarník záhy nalezl svůj výraz, osobitý a nezaměnitelný.

Ať maloval krajiny, portréty, figurální motivy či zátiší, vždy sice vycházel z reality, kterou však vnímá a přetváří jako básník – vyslovuje se o ní prostřednictvím svých prožitků, představ a fantazií. Marie Martykánová z galerie v Uh. Hradišti napsala: Ve svém názoru se pohybuje mezi jemnou dekorativností, promyšlenou skladebností a příjemnou hravostí, což jeho dílům dodává svěží lehkost a srozumitelnost.“

Velmi výstižně řečeno.

A tak stejně jako všichni ti, kteří znali, či znají jeho tvorbu i jeho samotného, přicházel jsem k Hudečkům vždy s vědomím, že se setkám s obrazy výsostné imaginace, obrazy, jež zachycují prostor, krajinu a svět v poloze výtvarné básně. Není to báseň dramatická, v níž je žádán konflikt, ale  spíše přírodní a milostná lyrika a touha po harmonii. Prostě, Hudeček byl a je básník, poeta, a proto svět na jeho obrazech je metaforický, trochu romantický, někdy melancholický, nechybí v něm záhady dávných antických časů, ženy někdy až chimericky krásné, romantika dálných světů,a samozřejmě ani krajina jeho srdce, Uherský Ostroh s řekou Moravou.  

A tu se vracím k těm návštěvám – vždy jsem přicházel podívat se na nové práce, byl jsem si jist se setkám s obrazy, které se nedají lokálně zařadit.

Až minulý pátek. Vyšel jsem po schodech obklopen obrazy známými a vstoupil do ateliéru. A vstoupil jsem do světa, který bych právě zde nečekal – na Slovácko. Ostrožsko, Kyjovsko, Hanácké Slovácko. Kyjov, Velké Pavlovice, Velké Bílovice. Kroje, hody, stárci, vinné sklepy s malovanými žůdry.

Čím je to, že  malíře v Hudečkově věku a tíhnoucího spíše k pocitům a představám, náhle osloví jako výtvarné téma folklor, téma jež svádí k popisnosti, dekorativnosti a zdůrazňování detailu nad celkem, formy nad obsahem.

Hudečkovo vysvětlení je takové: Přede dvěma lety jej oslovil mecenáš, který si u něj objednal velké plátno Ostrožských hodů. Malíř neměl do takové práce chuti. Ale protože našel ve vratech blindrám, nezbylo mu, než se pustit do práce. Pustil se do ní s příslovečnou poctivostí – byl to najednou úkol, lépe řečeno výzva, která se neodmítá.

 A tak začal malovat. Zrodilo se velké plátno – Hody v Uherském Ostrohu. A následovaly další obrazy, na nichž defilují lidé v krojích, stárkovské dvojice, lidé Slovácka ve chvílích svého slavnostního dne.

Ta výrazná barvitost a vnitřní dynamika folkloru jej zcela zaujala, takže opustil dosavadní témata a vydal se „novou cestu“. To novou říkám v úvozovkách – protože ona nebyla zcela nová, byla již prošlapaná jeho ostrožským předchůdce malířem Františkem Bezděkem.

Hudeček však rozhodně není Bezděkovým epigonem, zatímco Bezděk byl převedším vynikající kreslíř, Zdeněk Hudeček je výsostný malíř. Kdybych měl najít z jeho okolí umělce, s nímž názorově konvenuje, hledal bych spíše mezi hudebníky a našel Slávka Smišovského – zejména v jeho méně známých koncertních opusech vážné hudby. Ano, Hudečkovy obrazy lze nejen vnímat zrakem, lze jim i naslouchat. Je to čistá harmonie barev bez falešných tónů. A ještě něco je na Hudečkově folklorní tvorbě podivuhodné, originální. Není malířem mizejího světa, onoho dědictví minulosti po předcích, nestýská se mu po tom, co tady kdysi bylo a odešlo s předešlými generacemi, Hudeček maluje ryze současnou tvář slovácké vesnice a nalézá ji neméně půvabnou, neméně poetickou, než byla ta, již malovala Uprkovská generace.

My jsem se dnes sešli, abychom představili dosud největší obraz Zdeňka Hudečka, plátno Slovácký rok – Jízda králů, k nimž ho inspirovaly právě zdejší slavností. Když mi před pár dny vypravoval o loňské návštěvě Slováckého roku, řekl mi: Doslova mně to uchvátilo. Lidé, jezdci, vyvolávky, barvy a zvuky, byl to pro mě úžasný zážitek a od té chvíle jsem věděl, že musím se o to musím pokusit!

Výsledek je tedy zde. Je třeba rovnou říci, že vzniklo dílo neobyčejné nejen svojí velikostí, ale i svou krásou. Teprve umělcovýma očima často spatřujeme monumentalitu, neopakovatelnost a krásu života v každém okamžiku. Je dobře, mít možnost se na Slovácko podívat očima umělce, malíře. Abychom si na obrazem Zdeňka Hudečka znovu obnovili svůj slib, který jsme si kdysi dali: být věrni svému kraji, jeho písním, zvykům i krojům. A milovat jej do posledního dechu. Vždyť jen díky lásce vznikl tento obraz – nejen lásce malířově, ale i lásce těch, kteří tvoří onu barevnou masu na obraze, tedy nás, zdánlivě bezvýznamných lidiček, bez nichž by Slovácko nikdy nebylo tím nejkrásnějším domovem, který máme.

Úvodní řeč na vernisáži výstavy Ve jménu folkloru v Radniční galerii v Kyjově 5. března 2009.