VII. kapitola - Byla Derfle velkomoravským Děvínem? Díl 1
Z Kunovic se vrátíme zase zpět na opačnou stranu Poolšavní brány, ale poněkud hlouběji proti toku Olšavy, přímo do městské části Uh. Hradiště - Sadů. V dobách mého dětství se ovšem neříkalo Sady, ale Derfle, neboť to byl původní název této kdysi samostatné obce. Očistná snaha zbavit obec německy znějícího názvu Derfle z německého Dorfel – ves, vedla na počátku 50. let k vypsání ankety na nový český název. Sešlo se na padesát návrhů (například Nová Obec, Podkostelí, Cyrilov, Olšavice, Mariánské Údolí, Dědinka), z nichž byl nakonec místní komisí vybrán a v roce 1952 oficiálně schválen návrh Jana Hráčka z č. 122 – Sady, odkazující k jedné místní trati. Možná dobře míněná snaha se ovšem stejně minula účinkem. Sady zůstaly pro domácí i pro obyvatele okolních slováckých obcí podnes Derflí, byť od přejmenování uplynulo více než šedesát let. Nu což, pojmenování není zas tak špatné a mohlo být hůř; mezi návrhy na nový název obce byl mj. Stalinov. Bohudíky, neprošel.
A neprošel tehdy ani jeden ze čtyř návrhů, vycházejících ze stejného základu a odkazující rovněž ke starému místnímu názvu: Dívkov, Dívkovice, Dívčín a Děvín. Ve středověku totiž vytvářela Olšava pod dnešním svahem sadské ostrožny v polní trati Beščeně jezero zvané Dívkovice. Aspoň tak stojí psáno v kunovickém urbáři z roku 1592. Ponechme tedy v našem vypravování Sadům jejich původní název Derfle; užijeme ho vždy tam, kdy budeme hovořit o někdejší obci a lokalitě kolem současného farního kostela, abychom tato místa odlišili od archeologické lokality Špitálky na sadské ostrožně, vzdálené od kostela vzdušnou čarou asi kilometr.
Zatímco Špitálky se dostaly do širšího povědomí až na počátku 60. let minulého století v souvislosti s archeologickými výzkumy a objevy Viléma Hrubého, derflanský kostel Narození Panny Marie na sebe nemusel zvlášť upozorňovat. Zdaleka viditelný na návrší nad obcí vytváří po staletí malebné panoráma, kterého si při vstupu či vjezdu do Poolšavní brány nelze nepovšimnout. Nejen dominantní poloha se však patrně podepsala na jeho proslulosti, ale i tradice – jak jinak – než velkomoravská.
Kunovice, kde jsem vyrůstal, vždy měly k Derfli úzký vztah. Důvody jsou historické – ve středověku totiž byly Kunovice do Derfle přifařeny, což znamená, že derflanský kostel Narození Panny Marie byl kunovickým farním chrámem. Důkaz tohoto vztahu nalezneme i v některých listinách, kupř. v listu Hynka ze Zvole z roku 1537, v němž ustanovuje, aby poddaní „vyšenkovali drajlink vína na svátek Narození Panny Marie, když tu v Kunovicích hody bývají“. Není proto divu, že z Kunovic o pouti k derflanskému kostelíku odedávna proudily davy věřících.
Když mně bylo deset, také já jsem se při takové příležitosti poprvé vydal s partou kamarádů do této vesničky. Dodnes si na tu cestu pamatuji. Bylo to v září, na stromech dozrávaly trnky a sluníčko ještě hřálo ostošest. Ulicí Na Vale jsme sešli k Olšavě, přešli přes most na druhý břeh a pospíchali proti proudu řeky Starým Městem (kunovským). Cestou jsme nezapomněli prohnat šutrem hejno husí nebo kačen, které zde u vody měly svůj pasink, a podráždit housera, jenž s krkem nataženým kupředu a zlověstným syčením nebojácně chránil své družky. Vyhnuli jsme se přímému střetnutí a zabočili na pěšinu vedoucí za domy do humen, přeběhli přes železniční trať a ocitli se mezi prvními domky Derfle. Na hlavní ulici, které se odedávna říká Solná cesta, a ke „schodkům“, po nichž se vystupuje ke kostelu, je to odtud jen pár kroků. Zbývalo zdolat ony schody (je jich sto šestnáct, dal jsem si kdysi práci a spočítal je), vedoucí vzhůru ke svatostánku. O žádné velkomoravské tradici jsme tehdy, my kluci, nic nevěděli a ani nás nezajímala. Magnetem byl pro nás pouťový kolorit slibující dobrodružství a podívanou, stánky s marcipánovými srdci a cukrovými růženci a střelnice, v níž se dala vystřelit růže z krepového papíru nebo opička na gumičce.
Avšak mezi věřícími, kteří s procesím vystupovali po kamenných schodech ke kostelu a zpívali mariánské písně, bylo určitě dost takových, kteří věděli, anebo spíš věřili své. Anebo aspoň někteří. A tu zprávu si předávali z generace na generaci.
„Víte, pane redaktore, ten náš kostel má být velice starobylý. Můj dědáček František, narozený v roce 1883, který byl v Derfli šedesát let kostelníkem, často vzpomínal, co si vypravovali staří lidé. Prý byl v našem kostele nebo někde poblíž pochovaný svatý Metoděj. Lidé tomu věřili a nepotřebovali to nikomu dokazovat. Když se někdo zeptal, proč ho ještě nikdo nevykopal, odpovídali, že ještě nepřišel čas,“ upozornil mě v listopadu 2010 Josef Crla (1944), který po svém dědovi „zdědil“ v Derfli kostelnictví.
“Metoděj a v Derfli? Pověsti, bajky,“ mohl někdo namítat a určitě mnozí také namítali. Ale mohli tak bez pochyb činit jen do roku 1964, kdy Vilém Hrubý na Špitálkách objevil v základech velkomoravského kostela hrobku odpovídající popisu Metodějova hrobu, jak je znám z Proložní legendy. (Viz kapitolu Hrob arcibiskupa Metoděje byl v Poolšavní bráně.) Objev nám poskytuje vysvětlení, z jakého zdroje tato místní tradice čerpala a udržovala se při životě.
Kostel Narození Panny Marie v Sadech - Derfli