X. kapitola: Za slovanskými mohylami do Hlubočku Díl 1.
Je docela na čase přebrodit na druhý břeh Olšavy. V dolním Poolšaví má i protější břeh místo, které v sobě tají poselství minulosti. Tím místem je Hluboček, les o rozloze pěti hektarů, pokrývající kopec o dvou vrcholech (351 a 366 m n. m.) mezi Vlčnovem, Podolím, Míkovicemi a Hlukem. Hluboček sice s návrším nad Derflí nemůže soupeřit počtem prokazatelných památek, nicméně protože jde o opuštěné místo bez lidských sídel, oslovuje zde člověka genius loci vzrušivěji a naléhavěji než na sadské výšině, kde je duch místa již dávno utlumen ruchem městské aglomerace.
Nevím jak dnes, ale ještě za mého dětství působil Hluboček magickou přitažlivostí, a jistě i proto do jeho nitra směřovaly z Kunovic naše klukovské výpravy, podobně jako výpravy „přátelských kmenů“ z Míkovic a „znepřátelených“ Hlučanů. O Hlubočku se hovořilo často s nádechem jisté tajuplnosti, o některých jeho místech se vypravovaly pověsti a podivné příhody, jež se staly těm, kteří v lese zatměli nebo zabloudili.
Jakási po předcích zděděná úcta k tomuto lesu žila – a nevím, v části starší generace snad přetrvává dosud – v mnoha generacích. Posvátnost není daná jen církevním stavbám, kostelům a kaplím, významnějším zdrojem posvátnosti je příroda, neboť na rozdíl od staveb není dílem lidských rukou. V minulosti lidé žijící na venkově tuto posvátnost vnímali a osamělé stromy či kameny, místa pramenů nebo soutoky potoků, i klid vyzařující palouky či lesní zátiší jako posvátné i ctili. Současná populace již dávno odvykla vnímat přírodu duchovně, a tak i posvátná místa zmizela z našeho obzoru. Některá místa však mají schopnost tyto pocity v nás znovu probudit. Takovou schopnost má i Hluboček.
Bez znalého průvodce by naše výprava za záhadnými místy, mezi nimiž dominuje mohylové pole, byla marná, neboť les je rozlehlý a členitý a hledaná místa až příliš nenápadná a skrytá, stranou značených cest.
Věděl jsem, koho mám požádat o doprovod.
„Fanku, budu psát o Hlubočku. Je to dávno, co jsem v něm byl naposledy, potřebuji průvodce,“ volám Holmesovi, tedy Fankovi Ilíkovi, primáši Burčáků, mimochodem autorovi zdařilé monografie o Míkovicích. Má totiž chatu kousek za míkovickou přehradou, právě na hraně začínajícího lesa.
„V nedělu o devíti ráno v Rúbanici!“ zní odpověď.
Co je to ta Rúbanica?
Prostor kdysi v lese Hlubočku vyrúbaný, tedy vykácený, uzavírá údolí, kterým protéká Míkovický potok. Z vesnice sem vede úzká, ale pevná silnička; projde kolem posledních rodinných domků a ponoří se do zeleně ovocných sadů a zahrad, po pravé straně míjí přehrádku, vybudovanou na potoku v 70. letech, a za její hrází, tam, kde se potok opět vrací do svého úzkého koryta, náhle končí. Přes louku, kde vyjezdili polní cestu kola automobilů lesních dělníků i místních zahrádkářů, je to k Ilíkově chatě, zčásti již schované v lesním porostu, jen pár kroků. Chata kdysi patřila středoškolskému profesoru a pozdějšímu kustodovi národopisných sbírek Slováckého muzea Františku Jilíkovi a říkalo se jí Jilíkova. Dnes má v názvu o jedno písmenko méně - Ilíkova. Chata v Rúbanici, od ostatního světa oddělená pásem stromů a keřů, má svoji historii. Tu novější, spoluvytvářeli již dvě generace muzikantů Burčáků na bohémských setkáních a večírcích, neboť tata Fanek vychoval muzikanty ze svých tří synů Jana, Tomáše i Kuby a v muzikách hrají i jeho synovci, od sestry Jarmily.
Ta starší historie má ovšem i temnou stránku, již připomíná pamětní deska na vnější zdi stavení. Chata se v době 2. světové války se stala útočištěm partyzánů. Dobře vyzbrojená skupina, která bojovala ve II. Stalinově partyzánské brigádě v oddíle Miloše Uhra, přešla v prosici 1944 ze Slovenska na Moravu a našla úkryt v Nezdenicích a Šumicích. Byli to Rus Michail Farina, Emil Flaks z Čech, Slováci Karol Sojeba z Ružomberku a Július Herzog z Bratislavy, Karel Slavík a Josef Guryča z Bystřice pod Lopeníkem. Později byli převedeni do Míkovic a ubytováni právě v chatě na kraji Hlubočku. Tam již žili dva uprchlí vojáci Rudé armády poručík Michail Ušakov, který byl zvolen velitelem skupiny, a seržant Jaška Jakob.
Úkryt byl prozrazen neopatrností Františka Veleckého, spojky, který se v Bánově opil. Poté, co údajně v hospodě střílel do stropu, již netrvalo dlouho a skončil v rukou gestapa. Brzy ráno 31. ledna 1945 bylo celé údolí obklíčeno asi čtyřmi desítkami členů jagdkommanda z Uherského Brodu posíleného protektorátními četníky. Výzvy, aby se vzdali, nevzali partyzáni na vědomí a odpověděli palbou. Rozpoutal boj na život a na smrt, který trval od rána až do odpoledních hodin, kdy chata začala po zásahu pancéřovou pěstí hořet. Obležení s vypětím posledních sil pokračovali v boji, a buď padli, nebo použili poslední kulku pro sebe. Jen jediný, Karel Slavík, zůstal naživu; byl nalezen v bezvědomí v troskách chaty a odvezen do nemocnice. Přes všechny útrapy se jako jediný dočkal osvobození a po válce se několikrát vrátil do Míkovic k hrobu svých kamarádů na místním hřbitově.
Tato událost měla tragickou dohru bezprostředně už při po ústupu okupantů. Nedaleko chaty byl dne 10. dubna revolučními gardisty před očima vlastní ženy a malých dětí popraven míkovický občan, který Němcům k Jilíkově chatě ukázal cestu. Byl oběšen na jabloni, na šňůře od padáku, kterým byla dříve partyzánům zaslána zásilka zbraní.
(Pokračování na 14 dnů)