X. kapitola: Za slovanskými mohylami do Hlubočkku. Díl 3.

V podzimním lese není jednoduché hroby najít. Za ta staletí, která uplynuly od doby, kdy je pozůstalí navršili nad mrtvými těly, se změnila jejich podoba. Někdejší pahorky, dnes takřka splývající s terénem, jsou podobné rozpláclému volku. Zakryty spadaným listím se stávají takřka neviditelnými. Patrné jsou hlavně ty, na nichž se podepsali „divocí“ archeologové, novodobí hledači pokladů, vyzbrojení detektory kovů.  Ti kopou sondu nejkratší cestou, kráterem vykopaným z vrcholu do středu mohyly, kde očekávají kýžené starožitnosti. Tímto postupem samozřejmě zničí veškeré informace a nálezové souvislosti, které mohyla může skutečným odborníkům poskytnout. Proto profesionální archeologové nekopou mohylu shora do středu, ale odkrývají profil řezem ze strany.  Procházíme jednou takovou, řezem na střed rozkrojenou mohylou, jež je neklamným znamením nedávného archeologického průzkumu. A očima se snažíme rozeznat ostatní hroby, roztroušené na ploše dvou hektarů. Více než šest desítek mohyl evokuje vzdálené představy o těch, kteří zde byli pohřbeni. Mohyly samy jednoznačnou odpověď archeologům neposkytly, a tak je pohřebiště obestřeno určitou rouškou záhad.

  Prvním badatelem, který zavítal Na Kroužek, jak se tomuto místu říká, byl v roce 1902 I. L. Červinka. Společně s učitelem Janem Kučerou, s jehož jménem jsou spjaty výzkumy na Uherskobrodsku, otevřeli dvě mohyly. O tři desetiletí později sem zavítal staroměstský archeolog Antonín Zelnitius v doprovodu dr. Lubora Niederla, ale od vykopávek upustili, protože většina mohyl byla prorostlá stromy. A v roce 1934 zde kopal hlucký učitel Domin Černý. Ten nalezl v žárovém hrobě vedle kostí železný nůž a kování věder. V průzkumu pokračoval v letech 1935–1937 Vilém Hrubý. V roce 1935 prokopal tři mohyly a v roce 1938 dalších sedm mohyl. Do Hlubočku se znovu vrátil ještě v roce 1940 společně s archeologem Rudolfem Turkem. Také Hrubého nástupce Luděk Galuška se sem vydal v roce 1991, aby provedl ověřovací výzkum, a v nedávné době zde pod jeho vedením kopal amatérský archeolog Kamil Dufka.  Výsledky žádného z těchto průzkumů neumožnily jejich autorům udělat o pohřebišti až na další zevšeobecňující závěry. O většině starších výzkumů zůstaly zachovány jen kusé, někdy i nejednotné zprávy a většinu z tehdy vykopaných předmětů není možné dohledat. Celkem bylo prozkoumáno devatenáct hrobů, tedy méně než třetina z celkového počtu, takže odpověď na otázku, za jakých okolností zde byli lidé pohřbení, kde se zde vzali a co je sem přivedlo, bude mít vždy do jisté míry hypotetický charakter. Nicméně určité poznatky výzkumy samozřejmě přinesly.

  Ze zkoumaných devatenácti hrobů patřilo deset mužům, pět hrobů ženám, tři dětem a jeden se vzhledem k poškození obsahu mohyly nepodařilo určit. Podle ostruh, válečných seker a nožů tvořili patrně podstatnou část skupiny vojáci, bojovníci. Že by šlo o ozbrojený doprovod nějakého velmože s rodinou, který zde byl přepaden a pobit, je málo pravděpodobné, neboť na kostrách nebyly zjištěny žádné rány ani zlomeniny. Pohřbené ženy si života si zdobily tvář stříbrnými hrozníčkovitými i bubínkovými náušnicemi, pozornost poutaly i bronzovými prsteny. Se svými šperky se nechaly i pochovat; dvě z nich dokonce do hrobů s výdřevou; takto upravené hroby jsou ve velkomoravském období znamením určité zámožnosti a tedy vyššího společenského postavení. V dětském hrobě milodary chyběly.

  Ti, kteří mohyly vytvořili a samozřejmě i ti, kteří v nich byli pochováni, ještě nebyli křesťany, byť jde o slovanské pohřebiště z počátku 9. století, tedy z doby probíhající christianizace Moravy. Existuje i jeden velice hmatatelný důkaz - pozlacený trojúhelníkový přívěšek z bronzu se šesti postranními ohnutými rohy a s vyobrazením vousaté lidské tváře. Nebyl součástí hrobového vybavení, jeden z „divokých“ archeologů, kteří jsou pohromou pro každé pravěké hradiště či sídlo, jej vyšťoural jihozápadní části mohylníku mezi dvěma skupinami mohyl. 

„Pohled do tváře pohanského idolu?“ můžeme si položit společně s docentem Galuškou otázku.

  Archeolog Tomáš Chrástek, který v loňském roce prováděl pomocí moderních metod velmi podrobné mapování a zaměření mohylového pole, zjistil dokonce místo, kde se mohly odehrávat pohanské pohřební rituály. „Uprostřed jihozápadní části mohylníku je prostor ohraničený zčásti valovým náspem, zčásti mohylami a trojúhelníkovitým návrším. Je to náhle prázdné místo v mohylovém poli. Patrně právě zde bychom mohli hledat místo, kde zdejší lidé prováděli pohanské obřady, když se loučili se zemřelým,“ říká a připomíná obdobné místo na pohřebišti v Horních Kotvicích. Bezděčně nám tak opět vytane na mysli otázka po původu zdejších lidí. Pohanské pohřebiště v Horních Kotvicích a mohylník v Hlubočku existovaly souběžně na přelomu 8. a 9. století vzdáleny od sebe vzdušnou čarou jen sedm a půl kilometru. Zatímco hroby v Kotvicích jsou ploché, zde byly nad zemřelými navršeny mohyly.

  Proč? Patřili lidé z Hlubočku ještě k „veligradskému okruhu“, anebo šlo o příchozí odjinud, které smrt zastihla na cestě?

  Nad obecnějšími souvislostmi pohřebiště se zamýšlí doc. PhDr. Luděk Galuška z Moravského zemského muzea: „Rozsáhlý mohylník v Hlubočku byl od velkého pohřebiště v Sadech vzdálen jen necelých pět kilometrů, přičemž od pravděpodobného ústředí moravského arcibiskupství na sadské výšině jej oddělovalo pouhých sedm kilometrů. Z toho můžeme vyvodit závěr, že nasypávání mohyl nad hroby s nespálenými těly bylo křesťanskou církví hodně tolerováno. Stejně tak jí zpočátku nevadil další zvyk z pohanských dob, a sice když se zemřelému do hrobu přikládaly některé předměty osobní potřeby, okrasy, nebo zbraně. Přitom mrtví z mohylových pohřebišť bývali na svou poslední cestu vybavováni přibližně stejně jako mrtví z pohřebišť plochých.“

  Při zpáteční, teď již přímé cestě zpět do Rúbanice jdeme s Fankem Ilíkem směrem k lesu Boří a cesta nás vede i přes již zmíněné Strážné pole, odkud je výhled téměř do celého Poolšaví, od Uherského Brodu až k Uherskému Hradišti. Může snad mít i tento dávný název souvislost s nedalekým mohylníkem?

  Vydají někdy mohyly své tajemství?

  Kdo ví?

  Otázek, na něž neznáme odpověď, je mnoho. Zůstaneme u představ. Představa je víc než otázka bez odpovědi.

(Pokračování za 14 dní.)