XII. kapitola: Z Veletin k Bolegradici (1. část)
Na první pohled nejsou Veletiny obcí ničím zvlášť nápadnou. Když jsem se na počátku 70. let přistěhoval do sousedního Vlčnova a na několik let tam zakotvil jako učitel v základní škole, jíž navštěvovali i starší žáci z Veletin, také jsem zpočátku nevnímal podivuhodné vábení, které vyvěrá z utajeného zdroje, přítomného někde v prostoru Veletin. Ale pomalu a postupně jsem mu podléhal a a když jsem byl vícekrát přítomen zdejším lidovým obyčejům, začal jsem si ho i uvědomovat. Vychází totiž z pradávné minulosti, jejíž rezidua se prodírají nánosem staletí a v těžko popsatelných a racionálně postižitelných zlomcích jsou přítomny právě v některých projevech lidové tradice. Jestliže jsem se kdysi podivoval tomu, proč věhlasný Lubor Niederle (1865-1944) si na dlouhá léta zvolil za místo svého letního pobytu právě Veletiny, pak dnes už se tomu nedivím. V jeho době ještě více než dnes, kdy jsou relikty duchovního poselství předešlých generací soustavně "zmizíkovány", aby nás nezneklidňovaly otázkami po smysluplnosti naší cesty, musel být citlivý člověk oslovován útržky těchto sdělení.
V předjaří zde již po staletí vynášejí děvčata Mařenu, Morenu, aby ji utopila v Olšavě, a chlapci, kterým se podaří její zbytky vylovit z vody, zavěsí ji do koruny letité lípy u kaple na návsi. Zde ten symbol kostlivce visí, dokud se na slunci nerozpadne vniveč. Podle archeologa Jiřího Pavelčíka doklad pohanských obětin, podobně jako obchůzka s živým beranem o hodech. Tradiční svátky, které jsou rovněž původně předkřesťanským obřadem, poděkováním lidí božstvu za úrodu, zvíře rituálně vláčené na vozíku a napájené alkoholem dnes zpravidla přežívá. Po skončení obchůzky byla zvířeti stárky obřadně stínána hlava. Pokud se exekuce zdařila na první pokus, bylo to známkou zručnosti popravčího; jeho cena stoupla v tu chvíli nejen na vesnickém "trhu pracovní síly", ale i v očích mamiček a děvčat, neboť je to "šikovný chlap.“ Pokud se stárkovi nepodařilo utnout beraní hlavu jedním nápřahem, střídali nešiku další "kati", dokud zvíře nedotrpělo. Poté skončilo na rožni.
V předvelikonočním čase, od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, podobně jako v mnoha jiných vesnicích, chodí chlapci "hrkat", ale veletinští přicházejí za vesnici na kopec ke křížku již v noci a čekají modlíce se vkleče otčenáš na první záblesky denního světla. Teprve ve chvíli, kdy se na východě nad obzor vyhoupne první sluneční paprsek, vstávají, rozezvučí svoje hrkače, a patrně poslední u nás existující skupina vyznavačů slunečního kultu schází do vesnice a hřmotně prochází jejími ulicemi.
O svatodušním pondělí vyjížděl na svou objížďku Veletinami král se svojí družinou, ale současně se vydávaly dům od domu na koledu královničky, ženské protějšky jízdy králů. Jestliže jízda králů ve Veletinách zanikla, pak královničky můžeme o svátku Svatého Ducha při jejich kolední obchůzce pozorovat podnes. Je to vzácný unikát, neboť - podobně jako v případě vynášení Mařeny - nejde o novodobou folkloristickou rekonstrukci, umělý návrat ke kořenům, ale o kontinuální, dávnověkou tradici. Také právě zde, ve Veletinách, byla archeologem a etnografem Janem Pavelčíkem (1906-1990) zaznamenána jediná existující výpověď o setkání královské družiny s průvodem královniček.
Veletiny! A co samo jméno? Nezaznívá snad také v něm dávnověk. Veletiny - „ves Velových lidí“, poučují nás současní jazykozpytci. Ale nemůže to být jinak: „týn“ je přece ohrazené místo, osada. Tedy velká opevněná osada... Velké hradiště... Velehrad!
Veletiny a Velehrad? - Čtenář se oprávněně ušklíbne: Autore, drž svou fantazii víc na uzdě. Tohle už je víc než příliš!
No dobrá. Vraťme se do reality, třeba na náves, ke kapli, která je dominantou vesničky. O té by mohla něco vědět bývalá knihovnice, žena znalá místních tradic, Anežka Prchlíková, s níž se znám ještě z doby svého učitelování. Později, když jsem byl v novinách a potřeboval doplnit své komentáře o místních zvycích, chodil jsem na rady právě k ní.
Zavolal jsem na obecní úřad, abych zjistil, kdy jsou půjčovní hodiny v obecní knihovně. "Pojďte dál. Co vím, povím, něco třeba najdeme i v knižkách," řekla mi, když jsem nazítří vešel do jedné z tříd bývalé školy, kterou již před lety opustili poslední žáci.
"Ta kaple není moc stará, je až z konce 19. století. Po dokončení stavby ji naši předkové zasvětili Cyrilu a Metoději. A víte proč? To vás bude možná víc zajímat, než celá stavba," řekla mi, když jsem jí sdělil důvod své návštěvy.
Krčím rameny. Nějaká ta novodobá cyrilometodějská památka, sousoší, obraz v kostele, kaplička, je na Slovácku v každé druhé vesnici; soluňští bratři jsou v tomto kraji po staletí v mimořádné oblibě. Ale nechal jsem ji povídat.
(Pokračování za 14 dní)