Výstava v Buchlovicích nutí přemýšlet
Muzeum v Podhradí v Buchlovicích svojí výstavní činností začíná šlapat na paty profesionálním muzejníkům. Soudím tak podle několika letošních výstav, které přilákaly pozornost (nejen) buchlovické veřejnosti. Za mimořádně zdařilou lze označit onu poslední nazvanou „Buchlovice a 1. světová válka“. Téma je naší době zdánlivě velmi vzdálené – válka, byť světová, která se nota bene odehrála již před bezmála stoletím a jejíž hrůzy byly překonány tou následující, 2. světovou. S představou prezentace v podobě galerie zašlých fotografií několika místních legionářů a padlých, jak je známe z portrétků a nápisů na venkovských památnících, jsem navštívil muzeum před pár dny i já. Výstava mě hned tak „nepustila“ - více než hodinu jsem pročítal dokumenty a pohlížel do tváří lidí; těch, kteří prošli frontou, těch, kteří zůstali doma, ale i těch, kteří válku osnovali, či se jí účastnili v „diplomatických zákopech“.
Autorům výstavy, jistě zásluhou výjmečného zázemí ve sbírkách Bořka Žižlavského, ale i některých dalších členů Spolku podporovatelů historie Buchlovic, se podařilo válku dokumentovat na konkretním materiálu, nejednou velmi emotivním, jako jsou dopisy z fronty, nejednou unikátním z hlediska historického. Neodvažuji se soudit, kolik učitelů dějepisu na základních ale i středních školách v našem regionu dopřává svým žákům a studentům informací o tom, že jedním z důležitých protagonistů této války byl hrabě Leopold Berchtold, v kritické době ministr zahraničí Rakouska Uherska. Provoláním „Mým národům“, podepsané císařem Františkem Josefem II., lze najít na každé výstavě věnované tématu této války. Začíst se do diplomatické korespondence, která předbíhala válečnému konfliktu, do nót, jež si vyměňovala vláda rakouská se srbskou, a sledovat osud “válečného ministra“, který se samozřejmě po vzniku Československé republiky stal „personou non grata“, je výlučnou výsadou buchlovické výstavy. Ona dvě patra buchlovické historie, dolní patro, obývané lidmi, kteří válkou trpěli, a která je zde dokumentována na desítkách fotografií a dopisů, i horní, obývané těmi, kteří nepochybovali o tom, že válka je vlastně pro blaho všech i těch dole, promlouvají velmi působivě a přesvědčivě.
Při pohledu na tragedii těch dole ale koneckonců i těch nahoře se člověk nemůže zbavit zamyšlení i nad naší současností. Umírají naši dnešní vojáci v Afganistanu a v Iráku skutečně za ... co? Za Evropu, za Ameriku, anebo snad za svoji vlast? Za křesťanské hodnoty? Cožpak ještě nějaké berou naše elity vážně? Nebo je snad svatým posláním šířit naši skvělou demokracii i tam, kde mají mnohé důvody myslet si, že to pro ně není to pravé ořechové? Anebo snad mají ty vzdálené kraje něco, co potřebujeme k budoucímu přežití?
Do první světové války narukovali vojáci, aby bránili svoji vlast, svoji otčinu. Tak to říkal císař pán a jeho propaganda. Většina tomu věřila a mnozí za to umřeli. Za pár let se ukázalo, že o otčinu vůbec nešlo.
Jiří Jilík