Vyšla kniha o kunovické jízdě králů

K řadě titulů pojednávajících o jízdě králů přibyla v těchto dnech obsáhlá a výpravná publikace „Jízda králů v Kunovicích“ pod níž jsou podepsáni dva autoři - vedoucí etnografického oddělení Slováckého muzea PhDr. Romana Habartová a RNDr. Stanislav Štěrba, vlastivědný pracovník, znalec místního zvykosloví a v minulosti jeden z čelných organizátorů kultury a folkloru v Kunovicích. Došlo tak ke šťastnému autorskému spojení; zatímco Habartová představuje zejména odbornou etnografickou erudici a editorskou a stylistickou zkušenost, Štěrbovým vkladem je znalost místních poměrů a zvláštností, které jsou pro lidovou kulturu v Kunovicích specifické. Oba pohledy jsou v knize zohledněny. Předností knihy je, že se vyhnula obsáhlým spekulacím o původu zvyku, charakteristickým pro starší národopisnou literaturu. Od konce 80.let, kdy vyšla zásadní Frolcova práce o jízdě králů, věda nenašla žádné nové prameny a doklady, které by původ zvyku jednoznačně vyložily. To koneckonců ani není cílem vydané knihy. Záměrem autorů bylo z oné „obecnosti“ zvyku, kdysi vlastního většině slováckých obcí, vyjmout a zdůraznit to, čím je specifická a od jiných odlišná právě jízda králů kunovická, čím zvyk obohatil život obyvatel Kunovic a naopak, čím Kunovjané obohatili jízdu králů. Právě v této vzájemné interakci vesnického člověka a lidového obyčeje, v knize zdařile zachycené, spočívá podle mne největší přínos knihy. Je to práce odborná, ale při tom výrazně regionální; autoři se prostřednictvím výpovědí pamětníků stále pohybují v prostředí Kunovic, v rodinách a mezi jednotlivci, kteří se na organizování zvyku podíleli, neboť jsou si vědomi, že právě z tohoto zázemí vyrůstají motivy a pohnutky, díky jimž tento zvyk existuje ještě na počátku 3. tisíciletí.

Dát dohromady „paměť obce“, tedy zaznamenat a uspořádat desítky a desítky výpovědí, zpracovat stovky jmen a dat a vytvořit z toho všeho základ fundované práce nebylo jednoduché a nese to i svá rizika. Ne vždy si pamětníci pamatují stejně a ne vždy si pamatují přesně, a tak kniha není prosta některých věcných chyb, zejména v datech a osobních údajích. Při dalším vydání publikace bude jistě záhodno tyto nedostatky opravit.

Při hodnocení práce bychom neměli zapomenout na archivní fotografické přílohy, v nichž defilují roduvěrní Kunovjané, kteří naplnili své životy nejen prací, ale i svou tvůrčí schopností – vytvářet prostřednictvím opakující se tradice krásu, která jim pomáhala v těžkých dobách nést jejich úděl.

Kniha je sice o kunovické jízdě králů, ale ještě více je o těchto lidech, jejichž památka z obrazu nových Kunovic postupně vyprchává. Romaně Habartové se Slávkem Štěrbou se podařilo na pozadí „jízdokrálovské“ fresky zachytit okamžiky, kdy člověk tradicí přesahuje sám sebe, jako jeden článek nekonečného generačního řetězu. A čtenář musí pomyslně smeknout. Před dílem obou autorů, ale i před těmi, o nichž je psáno.

Jiří Jilík