Vyprávěči

„Dobrý den!“ – říká se všude a říká tak většina z nás. Jen Tonda Vrba s tvrdohlavostí sobě vlastní začal před lety obnovovat slovácké „Vitaj! Vitajte!“. Přemýšlel jsem o rozdílu těch dvou různých pozdravů. Přání „dobrého dne“ neříká nic o postoji mluvčího k nám. Když nám ale někdo řekne „Vitajte!“, náhle cítíme, že v tomto oslovení je víc než v onom prvním. Jsme „vítáni“, tedy někdo je rád, že jsme došli. V tom slově je obsažena úcta k bližnímu, radost ze setkání, příslib pěkné společně prožité chvíle.

Nu a když se řekne: „Vitajte, tetičko, vitajte, strýčku! Vitajte kmocháčku, vitajte kmotřenko!“ – ta slova jsou sladká, zrovna jak hrušky, které v tomto čase dozrávají. Řeč, která sládne na jazyku - taková jsou nářečí na Slovácku. A každá dědina si svá slova „oslazuje“ trošku jinak, některá cukruje moučkou, některá krupicí, jiná krystalem, někdy je cukr rafinovaný, jindy není. Každé nářečí má, zrovna jako svatební koláčky, svou osobitou příchuť.

 Ale jak je na jedné straně sladké, dokáže být i řízné ve svých vulgarismech. „Hele, polib mně prdel!“ zazpívá Pražák. Oč libozvučnější je naše „Víš co? V řit mňa polub!“

Nářečí se z prostoru Slovácka vytrácí. Z měst již vymizelo zcela a jeho zbytky přežívají jen na vesnici u starších lidí. Je to tím, že odcházejí generace, které vyrůstaly nářečím obklopeny – kdysi nikdo jinak na dědině nemluvil. Ba i dva, když byli sami spolu a milovali se, tak si nešeptali slova lásky, ale „šuškali“, neobjímali se a nelíbali, ale „optúlali sa“, nehladili se po tváři, ale „hladkali sa po líčku“. Chci tím říci, že nářečí je víc než spisovná řeč nositelem citových významů. Nářečí je řeč milostná a libozvučná.

Nositelem nářečí jsou dnes lidoví vyprávěči. Ale i těch valem ubývá, protože mladí se nemají od koho učit. A tak je záslužné, že Tonda Vrba s Martinem Kuchyňkou se rozhodli sezvat lidové vyprávěče, dát jim prostor, v očekávání, že takový pořad pomůže znovu upozornit na nářečí – na spanilejší podobu mateřského jazyka. Přejme si společně, aby se jim to podařilo, protože nářeční podoba mateřské řeči patří stejně jako kroj k tomu nejcennějšímu dědictví, které nám zanechali naši předkové.

A ještě něco třeba dodat – lidoví vyprávěč nemusí za každou cenu vyvolávat bouře smíchu, jeho posláním je nejen bavit, ale zejména uchovávat obraz moudrosti a smyslu pro humor vesnického člověka, jeho schopnosti brát s nadhledem patálie, které přináší život. A také uchovávat ústním podáním v humorné nadsázce obraz života na dědině, života, který byl přes všechny strázně vpodstatě optimistický.

Geniálně to uměl Vašek Mlýnek z Kuželova, který podnes z několika nahrávek dokáže polechtat bránice posluchačů. Uměl to i můj dobrý kamarád Joška Šífar - Horčička z Poštorné, který mě v 90. letech seznamoval s Břeclavskem. O každé dědině věděl nějakou historku, znal příběhy místních figurek. Bylo s ním krásné putování. A umí to pan řídící František Okénka. Když slyším Františka vyprávět o Horňácku, i když bych byl slepý a neviděl, slyšel bych tlouci srdce tohoto kraje, tak krásnou řeč má v ústech.

Tak pojďme a pomožme společně s lidovými vypravěči zachránit jednu mizející – neviditelnou a už skoro neslyšitelnou – dimenzi Slovácka. Abychom náš kraj nejen viděli očima, ale prostřednictvím nářečí slyšeli tlouci jeho srdce. Snad se nám to společně podaří.

(Úvodní slovo přednesené v pořadu Humor koření života, Velká nad Veličkou, 26. září 2009.)