VI. kapitola - Byly Kunovice biskupskou rezidencí? Díl 1

V minulých dílech našeho seriálu jsme se zdržovali na pravém břehu Olšavy, přesněji řečeno na pravé straně Poolšavní brány. Dozvěděli jsme se, že na sadské ostrožně stával metropolitní chrám, ve kterém byl pochován arcibiskup Metoděj a o několik roků později i největší z velkomoravských panovníků Svatopluk. Mohli bychom o zajímavostech kolem této lokality vypravovat ještě hodně dlouho, avšak je na čase podívat se na protější břeh – do Kunovic. O tom, že tam V Úzkých Antoš Hanák nalezl pozůstatky Slovanů, již víme, avšak se sadskými Špitálkami se naleziště nesnese srovnání. Žádné přesvědčivé nálezy, které by doložily, že městečko Kunovice v době velkomoravské bylo velkým centrem, se Antoši Horsákovi i přes veškeré úsilí nepodařilo objevit. Při tom však právě v Kunovicích podnes panuje povědomí, že hrálo kdysi mnohem významnější roli než historikové a archeologové připouštějí. Dalo by se říci – čím méně věcných faktů, tím větší prostor pro představivost a odvážné teorie. Takže nejsou ti Kunovjané žádní troškaři a svému sídlu přisoudili v době po zániku Velké Moravy stejné postavení, jaké měl Veligrad v době velkomoravské.

Oporou je jim zápis starý víc než půl tisíciletí!

Ale než se ponoříme do dávné minulosti Kunovic, rozhlédněme se po krajině, v níž se městečko nalézá. Fejeton uveřejněný pod názvem „Cesta do Piešťan“ ve Slováckých novinách v roce 1899 na nás dýchne starosvětskou přívětivostí.

„Byl to krásný svěží den 15. května... Alej topolová ke Kunovicím vedoucí mizela, my hleděli po levé straně jen mžikem kopeček sv. Rocha, ves Mařatice s vinohrady a s kostelíkem na vrchu strmícím, již unášel nás vůz na jinou půdu, na pravé straně vítal nás buchlovský hrad z daleka, dále za kunovskými lesy bylo viděti Polešovice na stráni se bělestkvoucí a tu již pahrbek z levé strany mizí před námi. Ves Derfle vyzvedá svou gotickou věži na pahrbku a žehná své poručené. Tu přijíždíme k mostu Olšavy řeky, která Mařatice od Kunovic dělí a pak za mostem tak zvaný Strhanec na dvé dělí. My jsme v Kunovicích. Kde jest to slavné město ještě před pěti sty lety? My máme zde ještě jen městečko. Po široké, příkopami a zahradami omezené cestě spěchám na výšinu, kde větší jednopatrové domy se nacházejí. Na levé straně jest obecní dům, uprostřed ulic, na veliké prostoře stojí škola a cesta dlí se zde. Pravoúhelně odbočuje se ulice a cesta k Brodu vedoucí, my jedeme přímo ke kostelíku, před nímž sochy sv. Cyrilla a Metoděje stojí a již jsme za místem. Kde, říkám, je to slavné město Kunovice?

Zůstaneme státi, neb myšlenky mě smutné zde zadržely.

Zde bylo před devíti sty lety za času říše velkomoravské biskupství, když Velehrad zanikl. Zde byl ještě až do roku 1315 krásný hrad, který celou předmoravskou stranu chránil, ale později útoky na město Hradiště činiv konečně do kořán stroskotán byl. Kostelíček nepozoruhodný jen střeže zde svých občanů, jako smutkem sehnutý nad strastí zaniklých časů. Jen za městečkem vyzvedá zase kostel derflanský svou štíhlou věž, chtěje říci, ode mne pochází sláva a veleba Kunovicím, já střehu vás teď aspoň duchem vznešené víry. Před tisíci lety i výše místo Derfle bylo stráží snad celého okolí, neb tam na návrší našly se staropohanské hroby a zlaté peníze již ze 4. století po Kristu. My vidíme tu stráň, pode kterou se Kunovice rozložily.

Vida, vida. Pro autora fejetonu z konce 19. století bylo velkomoravské biskupství v Kunovicích na počátku 10. století historickou skutečností. Patrně znal výrok Františka Palackého, který se sice nevyjádřil tak přímočaře, ale z formulace je patrné, že tuto možnost nevyloučil: „O městě Kunovicích, co sídle župy, také málo se ví; vstoupiloť ono, tuším, na místo starodávného Velehradu,“ píše ve svých Dějinách národa českého. Jenomže jakou váhu v historikově textu přisoudíme slůvku „tuším“. Může to znamenat jediné – jde o neověřenou informaci. Ale o jakou informaci? Kde má Palackého tušení počátek? Vycházel z nějakého ústního vypravování anebo snad měl k dispozici historický pramen? A proč ho tedy neuvedl, neocitoval?

Nemusel jsem dlouho přemýšlet nad tím, koho požádat o radu. Od doby, kdy jsem navštívil univerzitního profesora Miloslava Pojsla v jeho pracovně na teologické fakultě v Olomouci v souvislosti s přípravou knížky o původu jízdy králů (viz Záhadná jízda králů, 2007), uplynula několik let. Nadešel čas, abych se s ním setkal znovu. Tentokrát jsem za historikem církevních dějin, znalcem velehradské problematiky, nemusel do Olomouce. „Mám každý měsíc v Hradišti přednášku v Akademii 3. věku, můžeme se sejít ve městě.“ řekl mi do telefonu.

Divadelní kavárna v galerii na Mariánském náměstí v Uherském Hradišti je pro takové schůzky jako stvořená.

Pokračování za 14 dnů.

Kunovice na vyobrazení z roku 1690.