V. kapitola - Je na sadské výšině hrobka Mojmírovců? Díl 1

Večer doma, když jsem si zpracovával poznámky ze setkání s docentem Galuškou, mně začala vrtat hlavou myšlenka. Když připustíme, že chrám Panny Marie na sadské výšině měl v době rozkvětu velkomoravské říše postavení metropolitního chrámu a byl tedy z hlediska své funkce nejvýznamnějším křesťanským kostelem v zemi, pak je pravděpodobné, že v něm byl pochován nejen jeho církevní správce, v našem případě arcibiskup Metoděj, ale, jak bylo v křesťanském světě běžné, také další osoby, i světské, především takové, které kostel založily, darováním majetku se o něj zasloužily či jinak mu prospěly. I sadský kostel byl nepochybně založen se souhlasem místního velmože či panovníka a lze očekávat, že ten, kdo se o něj zasloužil, je v něm také pochován. A vzhledem k mimořádnému významu svatyně je možné očekávat, že se stala místem posledního odpočinku velkomoravských panovníků.

Kde bývalo sídlo knížete Mojmíra, nevíme. V případě Rastislava však mnohé nasvědčuje tomu, že jeho panství bylo právě ve středním Pomoraví a jeho sídlem „staré město Rastislavovo“, náš Veligrad. Místo jeho hrobu neznáme, z pramenů však víme, že jej jeho synovec, nitranský kníže Svatopluk, v roce 870 vydal do rukou nepřátel – Franků. Východofranskému králi Ludvíku Němci dal tak možnost pokořit svého nepřítele. Rastislav byl v Řezně odsouzen k trestu smrti, ten mu však byl nakonec zmírněn – byl „pouze“ oslepen. O tom, kde byl po smrti pochován, prameny mlčí; patrně zemřel jako vězeň v některém z klášterů ve franské říši.

Zůstává poslední z trojice velkých panovníků Moravy - Svatopluk. V tomto případě nemusí být naše pátrání bez naděje na úspěch. V literatuře nacházíme zmínky o tom, že byl pochován v domácí půdě. Jen si vzpomeňme na Aloise Jiráska a jeho Staré pověsti české, kdysi povinnou školní četbu - pověst o třech Svatoplukových prutech. Podle ní, když Svatopluk umíral, povolal k sobě své tři syny a dal jim lámat svazek prutů. Žádný z nich neměl dost síly, aby svazek zlomil. Když pak pruty rozdělil a každému podal jeho díl, synové pruty bez námahy zlomili. Pointa příběhu spočívá v poučení umírajícího otce: budete-li coby bratři držet při sobě, budete-li jednotní, říše bude silná a žádný nepřítel ji nezdolá. Znesváříte-li se mezi sebou, pak se oslabená říše lehce stane kořistí nepřátel. Tak se také stalo. Pro nás je však důležitější než vlastní historka informace, že Svatopluk zemřel doma, na Velehradě. A kam jinam by ho pochovali, než do rodinné, v našem případě panovnické hrobky?

Už slyším čtenářovy námitky. Vždyť jde o literární beletrii, Alois Jirásek přece nepsal dějiny, ale jen to, co se o dávných časech vypravovalo.

To je sice pravda, ale právě v tomto případě to tak zcela neplatí. Alois Jirásek si historku nevymyslel. Ve svém díle „O spravování říše“ ji totiž uvádí byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos, který žil v letech 905-959. Narodil se sice v novém tisíciletí, v roce, který je považován za rok zániku velkomoravské říše, nicméně pouhých jedenáct let po Svatoplukově smrti. Vládl tedy v době, kdy Velká Morava a události s ní spjaté byly stále ještě předmětem zájmu a komunikovaným pojmem. Sama mravoučná historka o prutech byla zřejmě vyfabulována teprve poté, co průběh historických událostí vytvořil její reálný předobraz: Svatoplukovi synové Mojmír II. a Svatopluk II. po otcově smrti započali o nástupnictví bratrovražednou válku, jež vedla k oslabení říše a posléze se podepsala i na jejím zániku. Okolnosti Svatoplukovy smrti však Konstantin bezesporu znal a na nich postavil pointu příběhu. Takže právě informaci, že panovníkovo smrtelné lože bylo na Moravě, můžeme považovat za věrohodné. 

Ale pozor. Pověst o lámání prutů není jediným sdělením o posledních dnech panovníka. Některé kroniky uvádějí i jiný příběh, podle kterého Svatopluk dožil svůj život jako kajícný poustevník na hoře Zobor u Nitry, kde také zemřel a byl pochován. Takto jej zapsal kronikář Kosmas:

„Téhož roku Svatopluk, král moravský – jak se všeobecně vypravuje - zmizel uprostřed svého vojska a nikde se již neobjevil. Pravda však je, že přišed sám k sobě uznal, že nespravedlivě a jaksi zapomněv dobrodiní pozdvihl zbraně proti svému pánu císaři Arnulfovi, jehož synu byl kmotrem a jenž mu podrobil nejen Čechy, ale i jiné země odtud až k Odře a odtamtud do Uher k řece Hronu. Želeje toho, za temna půlnočního vsedl, nikým nepozorován, na koně, projel svým táborem a uchýlil se na jedno místi na stráni hory Zobor, kde kdysi s jeho podporou a pomocí vystavěli tři poustevníci ve velikém a nepřístupném lese kostel. Když tam dojel, na skrytém místě v tomto lese zabil koně a svůj meč zahrabal do země. Na úsvitě přišel k poustevníkům, aniž poznali, kdo jest; i byl po mnišsku oholen a oblečen v roucho poustevnické. A pokud žil zůstal od nikoho nepoznán, teprve když již poznal, že se blíží smrt, zjevil mnichům, kdo jest a potom hned umřel.“  

Pro nás je důležité, co k tomu dodává znalec naší historie Aeneas Silvius Piccolominni, současník Jiřího z Poděbrad, ve své knize České dějiny. Totiž to, že syn krále Svatopluka Svatopluk II. vyzvedl na Zoboru otcovy ostatky a pochoval je v „hrobce předků ve Velegradě“.