IV. kapitola - Hrob arcibiskupa Metoděje byl v Poolšavní bráně - díl 3

Stavba, jejíž základy v roce 1958 objevil Vilém Hrubý, splňuje vše, co bychom od takového kostela vzhledem k jeho výjimečnému postavení, očekávali. Je součástí Veligradu, hradiska, jež nepochybně patří mezi nejvýznamnější v říši, za jeho vnějšími hradbami a tedy pod jeho ochranou, ale při tom se nachází poněkud mimo centrum, vzdáleno světskému ruchu, stranou toho velkého světského „tržiště“, jakým Veligrad byl. Sama stavba má komplikovanou architekturu, patří k velkým dosud objeveným kostelům a především - její součástí je baptisterium, křtitelnice. Její kruhový základ s litou podlahou objevil profesor Hrubý pár metrů od základů kostela. Křtitelnice je v době počátků křesťanství velice důležitý atribut. Zde byli křtěni Metodějovi žáci, budoucí kněží. S tím souvisí i nález pozůstatků veliké dřevěné stavby halového typu, což by odpovídalo škole, kde Metoděj vychovával první generaci vzdělaných Moravanů, kteří uměli číst a psát. Byli to většinou synové z velmožských rodin, z vyšších vrstev. Existenci školy potvrzují právě v tom prostoru nálezy stilů, kovových a kostěných pisátek, kterými se psaly litery do voskových tabulek, předobraz školních sešitů, a pozor – nález olověného křížku s řeckým nápisem! S názorem, že jde o metropolitní chrám ztotožnil nejen jeho objevitel, ale i řada dalších odborníků. V počátečním období i archeolog a pozdější Hrubého „mikulčický“ rival Josef Poulík, dále významný církevní historik Josef Cibulka, archeolog Václav Richter, architekt Josef Pošmourný, historikové Vladimír Vavřínek a František Dvorník a další.

Jestliže tedy máme kostel, kde je hrob?

I na tuto otázku již známe odpověď. Hrobku odpovídající popisu uvedenému v proložní legendě objevil profesor Hrubý v roce 1964.“

Sestupujeme s archeologem k základům. Ukazuje mi místo na jižní straně apsidy, kde byla hrobka vytesána přímo do obvodového zdiva. Z vnější strany byla překryta kamennou stínkou, zatímco z vnitřní strany kryla vstup do hrobky deska z červenofialového vápence. Na stavebně ošetřených a upravených základech však místo hrobky není patrné a ani informační tabule se o Metoději a jeho hrobu nezmiňuje.

Jak se má tedy návštěvník dozvědět, že stojí patrně u hrobu jednoho z věrozvěstů, patrona Evropy?

„Celá věc má jeden háček,“ reaguje docent Galuška na moji poznámku. „V hrobce se nenašly datovatelné ostatky. Jenom žárem prošlé kousky lidské kosti, malý zlomek železa, slitek bronzu a propálené načervenalé omítky. To ovšem k identifikaci pohřbeného jedince nestačí.“

„Hrobka tedy byla vyloupena?“

„Ano, je to jedna z možností. I některé další pohřby na této lokalitě vykazují známky vyloupení. Je zde ale ještě jedna možnost, která mi připadá pravděpodobnější. Víme, že král Svatopluk zpočátku Metoděje v jeho misijní činnosti podporoval. Cyril s Metodějem nevykonávali mši latinsky, ale zavedli na Moravě liturgii staroslověnskou. S tím se nemohl smířit klérus bavorský, představovaný zejména biskupstvím řezenským, které zásluhou Cyrila a Metoděje a jejich úžasného díla, ztrácelo vliv na východě, ve slovanských oblastech. Známe jméno nitranského biskupa Vichinga, který staroslověnskou liturgii odmítal, proti Metoději intrikoval a na svou stranu postupně získal i Svatopluka. Když po Metodějově smrti nastoupil na arcibiskupský stolec právě tento Viching, staroslověnskou mši zakázal, Metodějovi žáci byli z Moravy vyhnáni a ti, kteří si nepospíšili, dokonce prodáni do otroctví. A teď si představme: Metoděj umírá, arcibiskupem se stává Viching a vydává první nařízení o zákazu staroslověnské mše. Metodějovi žáci tuší pogrom, který bude následovat. Znají Vichinga a vědí, že půjde přes mrtvoly, přeneseně i doslovně. Obávají se, že by mohl znesvětit a možná i propagandisticky využít ostatků svého učitele. Jedné noci tajně otevřou hrobku, vezmou Metodějovo tělo a pohřbí je na tajném místě, kde je Vichingovi nohsledi nenajdou. Hrobka za oltářem ve zdi zůstává prázdná. Ty kosti, malta a kousky kovů se tam mohly dostat při pozdějším otevření hrobky, ať již během ničivých maďarských vpádů, anebo lupiči v 10. či v 11. století, kdy kostel ještě stál. A tak nemáme a patrně nikdy nebudeme mít stoprocentní jistotu, pokud jde o místo jeho hrobu.“

Tak je to tedy.

Uvažuji - třeba se ještě objeví nějaký pramen. Ale i kdyby ne - když uvážíme tisíciletou tradici nedalekého poutního místa Velehradu – existoval by tento Velehrad s románsko-gotickou a později barokní basilikou a byla by zde s takovou intenzitou a v takové šíři po dlouhá staletí pěstována úcta k Cyrilu a Metoději, kdyby nebylo velkomoravského Veligradu s metropolitním chrámem P. Marie v Sadech?

Odpovědět si můžeme každý sám.

Arcibiskup Metoděj koná obřad křtu. Rytina z poloviny 19. století.