Úvod - Na Olšavě

Stojím v Kunovicích na mostě přes řeku Olšavu a pozoruji pár divokých kačen, které se spokojeně čvachtají v kalné vodě. Voda sem, pod kunovický most, přitéká z Bílých Karpat, od Hostětína. V horách nad touto vesničkou, uprostřed lesa, je prameniště, od něhož se stékají úzké čůrky, aby postupně nabíraly na síle, až se zrodí potůček a poté potok. Uherským Brodem již protéká říčka nebo řeka, chcete-li. Kamenné břehy zregulovaného koryta setřely romantický vzhled a z divoké a nespoutané krasavice učinily nevýraznou, fádní tetku.

Tuhle řeku znají jen ti, co kolem ní bydlí. A moc se jí nezabývají. Jsou vlastně rádi, že je v kamenném korytě. Jen když hodně dní po sobě prší, začnou se k mostu trousit zneklidnělí sousedé, aby se ujistili, že koryto vodu udrží, že se nerozleje do sklepů a zahrad, jako před pár dny anebo snad nedejbože nezpůsobí takovou katastrofu jako v roce 1914. Tehdy ničivá záplava strhla desítky domů a připravila o majetek mnoho lidí. Ale to už je dávno. Člověk řeku spoutal, aby se nemusel bát, že se rozleje až jemu pod nohy, a šel po svých.

A tak už to zůstalo.

Dívám se proti proudu řeky jako proti proudu času.

Na návrší vlevo se bělá věž derflanského kostela, obklopeného shlukem červených střech domečků natlačených vedle sebe na středověkém půdorysu. Dál nedohlédnu, výhled zakrývají domy kunovické čtvrti Staré Město. Zajímavý název, který naznačuje, že právě v těchto místech stávalo původní osídlení Kunovic. Další obce Vésky a Míkovice, Podolí, na kopci nad ním Popovice, a dál Veletiny, Hradčovice, Drslavice i Havřice si jen vybavím svým vnitřním zrakem; vždyť Poolšavím, od Kunovic do Uherského Brodu jsem šel nebo jel vlakem, autobusem nebo autem nesčetněkrát.

Mezi Uherským Hradištěm a Uherským Bodem jsou vesnice, v nichž se zdánlivě neudálo nic moc zajímavého, neboť nikde nejsou vidět zdi panského sídla, kterým procházely dějiny. Vlastně ano, jeden zámek, jehož střechu vídali lidé, kteří jeli osobákem po vlárské dráze, tu býval, v Oboře nad Vlčnovem, na drslavickém katastru; byl však z moci úřední zbourán před čtyřiceti lety. A přesto - dobrodružství historie zde čeká na cestovatele na každém kroku.

Řeka jako by mi chtěla dát za pravdu, náhle zahučela a na kamenech pod mostem vyplivla tříšť kapek, jež se rozprskla a smáčela mi tvář.

„Copak vy lidé víte, co jsem za řeka? Po staletí vypravím své příběhy, ale jen málokdo se zastaví, aby si je vyposlechl. Vždyť na mou vodou se brodila knížata i králové, podél mého břehu jezdili poslové královských dvorů a vojevůdci, když v čele svých armád táhli do Uher anebo se z válečného tažení vraceli, si v mých vodách omývali nohy. Do mých vod bily svými kopyty koně divokých pronárodů odkudsi až z Asie, když jejich hordy vpadaly přes karpatské hřebeny na Moravu a v osadách podél mých břehů rozsévaly smrt a zkázu. Kdysi se podél mne čas nezastavil. To jen dnes už na mne lidi zapomínají, protože mne tolik nepotřebují, ale kdysi, kdysi jsem byla slavnou řekou. Vždyť i konikář Kosmas stál na mém břehu a napsal o mně do své kroniky,“ zaslechl jsem její hučivý hlas, podobný temné písni.

Musel jsem uznat, že má pravdu, Olšava. Její sláva sice už pominula, protože lidská paměť není dlouhá. Vždyť kdysi podél ní šla „via exploratorum“ – „cesta vyzvědačů!“ To přece nebyl ledajaký venkovský chodníček vyšlapaný hejnem husí. 

„Přijď, budu ti vyprávět,“ zašuměla pode mnou.

 A tak jsem se jednoho dne vydal po nové silnici podél Míkovic a za obcí sešel z cesty k řece, do míst, kde zůstal poslední kus řeky a břehů v původním stavu, jako před staletími. Prodral jsem se šlahouny houštin a pralesem stromů, jejichž kmeny se proplétaly v podivných pletencích a ocitl se na nejopuštěnějším a současně nejromantičtějším místě, které na Olšavě znám. Nevelký písečný ostrůvek ukrytý pod pětimetrovým srázem, tvořený protějším utrženým břehem, doslova lákal k odpočinutía ke snění. Přebrodil jsem se k němu bosýma nohama, natáhl se do písku prohřátého letním sluncem, unavené nohy nechal omývat proudící vodou a poslouchal příběhy řeky.

Protože je sice dobrá vypravěčka, ale slovní zásobu má jednodušší než člověk anebo ptáci, hnízdící v jejích březích, převyprávěl jsem to všechno do naší mateřštiny.

Nic z toho, co mi řekla, si nenechávám pro sebe.

Za 14 dní: V Poolšavní bráně