Zítra, tedy v sobotu 17. ledna, přesně v poledne, vyběhne ze svého domu v Dubníku ve Velké nad Veličkou Tonda Vrba a poběží dvanáct kilometrů do horňáckých Vápenek, aby zde společně s přáteli oslavil své padesátiny. Tedy on nepůjde, nepojede, ani nepoletí, ale poběží. Bude to jedna z dalších ztřeštěností tohoto kluka v dospělých letech. Přirovnal bych ho k Richardu Halliburtonovi, světoznámému dobrodruhu a spisovateli, který na sebe upozorňoval rozmanitými kousky, v nichž šlo často o život, jakým byl kupříkladu skok do Artézské studny či překonání Alp na hřbetě slona ve stopách Hanibalových. Tondovy kousky si s těmi Halliburtonovými nezadají, jen se o nich – mimo Slovácko - tolik neví.
V redakci Slováckých novin se poprvé objevil v polovině 90. let a hned prvním článkem z Horňácka, který přinesl ke zveřejnění, vyvolal skandál. Popsal v něm, jak „zakopl“ v křoví na náměstí v pravé poledne o jakousi milující se dvojici. Po zveřejnění byl, pokud si pamatuji, poprvé v ohrožení života.
A od té doby několikrát, vždyť na legendárních spanilých výpravách do Rakús i dalších zemí někdejší morarchie, čekala na Tondu a další účastníky mnohá nebezpečenství. Často bloudili a nikdy nedošli cíle. Mám podezření, že Tonda coby duchovní otec oněch legendárních cest ani neměl v úmyslu nějakého cíle dosáhnout. Neboť ví, že kdo jde k cíli, spěchá a hledí jen dopředu. Ale ten, kdo bloudí, rozhlíží se kolem, vylézá na stromy, brodí se přes potoky, dojídá a dopíjí zásoby, střetává se s nečekaným.
Většina z nás již moc nevěří, že se mezi Hradištěm a Mikulovem, mezi Velkou a Kyjovem dá prožít nějaké skutečné dobrodružství. Tonda však nejen věří, on je umí i vyvolat, umí si je užít a nesobecky se o ně podělit se svými kamarády. Vše co dělá, dokáže proměnit v drama s nečekaným, neznámým koncem, ať jde o výlet nebo program horňáckých slavností. I on sám bývá nakonec zaskočen tím, co rozpoutal, co z jeho podnětů vzešlo. Má úžasný dar umět vyvolávat děje, které pak žijí svým vlastním nekontrolovatelným životem. Být v jeho blízkosti znamená být v poli nepředpokládaných událostí. Třeba že dostanete od někoho naprosto neznámého po hubě. Anebo - potkáte ženu, v jejichž očích spatříte, že po vás zatoužila. Inu takové příběhy se mohou udát jen tam, kde je Tonda Vrba. Proto jsem s ním rád. A přeji mu, aby mu to dlouho vydrželo. Aby dál měnil náš stále více uniformní a odcizený svět, ve kterém nás už nic nedokáže překvapit, v nádherné, bláznivé a vzrušující dobrodružství. Těch dvanáct zítřejších kilometrů mezi Velkou a Vápenkami je toho příslibem i nadějí.
Vitaj, Tondo a na zdraví!