Slovácké novinky v květnu
Otevření muzea pálenic (15.5.)
Počátek května byl ve znamení příprav na otevření Muzea lidových pálenic ve Vlčnově. Nevelkou hřivnou bylo mi přispět ke třem souvisejícím produktům – knize Jiřího Severina Všeho dokvasu, videofilmu Jak vypálit trnku a CD Pijácké písně.
Vlastnímu slavnostnímu otevření muzea předbíhala v pátek 14.5. recesistická kofenerce, jejímž účastníky byli sami organizátoři muzea. Úryvkem z knížky Pět statečných, které je ozvukem mého učitelování ve Vlčnově, jsem připomněl psychologickou charakteristiku obce, která z pijáckého hlediska leží na hranici kořalky a vína, což během staletí na psychice jeho obyvatel nemohlo zůstat beze stopy.
Vlastní slavnost otevření Muzea lidových pálenic předčila očekávání. Novou expozici, v níž jsou vystaveny tři desítky černých pálenic, během onoho jediného dne shlédlo kolem patnácti set návštěvníků. Následný košt slivovice, večerní folklorní pořad „Po pití mnohém, rozume sbohem“ i jarmark před muzeem - vše se pohybovalo a mísilo v jakémsi opojném slivovicovém oparu, jenž dokázal zastřít nejeden dramaturgický, technický či organizační nedostatek. Všichni byli natěšení na dobrou slivovici a písničky o ní. A obojího bylo dostatek. Kdybych měl coby člen organizačního výboru vynachválit někoho z těch, kdož se starali o davy denodenních i svátečních pijáků, pak by moje chvála směřovala zejména do řad mužského sboru z Vlčnova a Vlčnovských búdových umělkyň. Svých úkolů se zhostili znamenitě. Zástěra s logem Muzea lidových pálenic mi během soboty výborně posloužila. Uložil jsem ji společně s pleskačkou slivovice na čestné místo mezi suvenýry připomínající pěkné chvíle.
Jízda králů v Kunovicích (23.5.)
O týden později, v neděli 23. 5., jsme se s Bohumilou vydali do Kunovic na jízdu králů. Dopolední přípitek na Městském úřadě jsme sice nestihli, ale o vlídnou společnost místostarostky Ivy Májíčkové jsme připraveni nebyli – věnovala nám ze svého času drahnou chvíli. Obdivuji se vždy této ženě,jak s profesionalitou zvládá nelehký úřad - a poté, co opustil tento svět dobrý člověk a kamarád, starosta Jiří Vařecha, a na ni přešlo věškeré břímě věcí obecních můj, obdiv k ní vzrostl. Milou společnost doplňovala paní doktorka Věra Kovářů, stále nesmírně vitální, společenská a dobře naladěná...
Slávek Štěrba měl osmdesát (23.5.)
Podvečer téhož dne jsme ještě na Pálenici zastihli Slávka Šterbu, dlouholetého mladšího kamaráda mého otce a dlouholetého staršího kamaráda mého, jehož pravnuk Joura byl kunovským králem. Slávek, který, jak tomu ani při takové příležitosti nemohlo být jinak, byl v kroji. Před pár dny, 13. května, oslavil 80. narozeniny. RNDr. Stanislav Štěrba mně kdysi dávno coby středoškoláka připravoval k maturitě z deskriptivní geometrie, a mnohem později, když jsem se do Kunovic vrátil po létech strávených ve Vlčnově, jsme společně strávili řadu večerů v rozhovorech o historii Kunovic. Byl mým učitelem patriotismu a jsem mu za to vděčný.
Dvojnásobné padesátiny (29.5.)
V sobotu v podvečer, když mi skončila služba na Památníku Velké Moravy, jsme se rozejeli do Starého Hrozenkova poblahopřát našim přátelům Lydii a Bohumilovi Gabrhelovým, kteří v sestavě se synem Jiřím jsou známi jako rodinná muzika Gajdoši z Kopanic. V salonku na motorestu oslavovali padesátiny, které oba mají ve stejném roce. Gajdy tentokrát nechali doma a zahrát si pozvali Strýce ze Strání. Bylo to srdečné setkání s lidmi, kterých si velmi vážím jako dobrých lidí i jako folkloristů, jediných nositelů gajdošské tradice na Kopanicích. S Gabrhelovými mně pojí také téma „bohyní“, neboť právě Lydie s Bohušem mě koncem 80. let poprvé přivedli k jejich babičce, žítkovské bohyni Irmě Gabrhelové, dceři slavné Anny Struhárové. Kdo chce o bohyních vedět více, toho odkazuji na své knížky Žítkovské bohyně (2005)a Žítkovské čarování (2006).
Jízda králů Vlčnov (30.5.)
Letos poprvé, co já pamatuji, (to je tedy někdy od roku 1970), se nekonal závěrečný pořad slavností na stadónu TJ, ale na parkovišti ve středu obce. Bylo to dobré rozhodnutí přenést závěr jízdy králů do obce. Bohužel ani letos počasí Vlčnovjanům nepřálo; pršelo dopoledne, a tak se dopolední pořad konal v sále klubu. Pak se naštěstí vyčasilo a jízda králů mohla v pohodě absolvovat objížďku. Slejvák přišel i odpoledne; naštěstí až ve chvíli, kdy probíhala na pódiu přehlídka účinkujících a závěrečný krátký pořad s králem – Královský vínek. Když jsem se z pódia loučil s diváky, všechno už prchalo někam pod střechu. Tu nám s Bohumilou poskytla kancelář starosty Pijáčka. Tam našli útočiště Burčáci, kteří odpolední průvod rovnou vynechali, tak zapomněli, že mají na závěr doprovodit soubor Háječek. Jejich hudební reputaci zachránili Kuba Ilík (Harafica) a Zdeněk Stašek (Mladí Burčáci), kteří Háječku sedlcké zahráli, zatímco slavní tatíci někde v pohodě popíjeli. Vytýkat něco Burčákům nemá cenu, učinil jsem tak naposledy v roce 1976 a stejně to bylo k ničemu, na podobná překvapení musí být člověk připraven.
Vlčnovským králem byl letos Roman Hruboš, což je vnuk Heleny a Antonína Plachých. Helena byla mojí kolegyní; učila v Mateřské škole, kde v 70. letech založila s dětmi soubor, kterému jsem vymyslel jméno - Čerešničky (i dnes s ním šla v průvodu). Tonda byl několik let ředitelem Klubu sportu a kultury v době, kdy jsem byl předsedou programové rady Vlčnovských slavností. Při odchodu z obce jsme byli paní místostarostkou Martou Mošťkovou obdarováni slivovicí a vdolečky. Uvádím to jen proto, že Martu, za svobodna Josefíkovou, jsem učil od 6. až do 9. třídy; byla primánka a mám z ní radost, jako z každého svého žáka, který v životě uspěl.