Slovácké folklorní drahokamy: Jiří Jilík opět knižně „putuje“ po Slovácku

  Již před časem jsem se právě z týdeníku Slovácko dozvěděl, že můj přítel, spisovatel a publicista, uherskohradišťský Jiří Jilík  vydal pokračování své knihy s příznačným názvem Jdu Slováckem krásným. Z mnoha jeho dalších knih se vztahem ke Slovácku v tomto úvodu připomínám předešlé knížky národopisných fejetonů s názvem Rebelové proti všednosti (vydána v roce 2003) a Jdu Slováckem krásným I (vydána v roce 2008).

  V ediční poznámce k nové knížce autor čtenáři sděluje: „Čtenáři se dostává další výbor z mé novinářské tvorby. Většina fejetonů a reportáží inspirovaných Slováckem, jeho tradicemi a jejich nositeli, byla publikována v průběhu posledního desetiletí na stránkách Slováckých novin, Malovaného kraje nebo odezněla jako průvodní slova folklorních pořadů.“ A ve vlastním úvodu nejnovější knihy předesílá: „Obě předešlé knížky jsem otevíral úvahou. Činím tak i v tomto případě, jen tentokrát nepoužiji myšlenky vlastní, ale vypůjčuji si od znalce dětských duší, tajemnosti domova a buditele genů Vlastimila Ondry.“ Jeho odpověď na otázku položenou v jednom on-line rozhovoru považuje autor za nejvýstižnější vyjádření k tématu lidových tradic na počátku 3. tisíciletí. Na otázku: Proč si myslíte, že je v dnešním medializovaném a globalizovaném světě dobré udržovat staré tradice? K čemu to vůbec je?, zazněla z úst nivnického pana učitele a pěstitele místních dětí následující odpověď:  „V dnešním medializovaném a globalizovaném světě je dobré být především sám sebou. Ony ty tradice pak přijdou s vámi samosebou. Budou i v takovém světě navždy, nevymýtitelně přítomny.“

  Nová knížka přináší na bezmála 130 stranách 23 poutavých textů, které jsou tentokrát doplněny 13 (včetně obálky) barevnými obrázky jednoho z nejvýraznějších mladých autorů regionu Slovácka z okruhu neprofesionální výtvarné tvorby Františka Pavlici. Vloženými obrazy – cyklem barevných litografií - zachytil poetikou insitního umělce slovácký rok a jeho tradice a zvyky.

  Listuji novou knihou, pomalu čtu, nechávám se vtáhnout do popisovaných událostí, představuji si jednotlivé postavy, které s autorem zažívají něco neobvyklého. Letím očima po řádcích, ne popořádku, spíše co mne na první pohled, na první spočinutí očí zaujme. Chtěl bych vybrat něco zajímavého, něco, co by knížku přítele J. Jilíka charakterizovalo, ale takto vybrat část textu nelze. Jako by byl neuchopitelný, odstavec nejde vytrhnout z místa, kam jej autor zasadil. Řádky čtené souvisí s řádky předcházejícími i následujícími, reportáže i knihu je třeba číst celou, snad jedním dechem. Tak je autor vnímavým pozorovatelem dění na slováckém venkově i pečlivým a důvěrným šiřitelem prožitého. Přemýšlím, v čem je síla Jilíkových sdělení. Byť jsem také po celý svůj profesní i osobní život obklopen folklorem a lidovými tradicemi, nalezení odpovědi ani pro mne není jednoduché. Ale přece, má mysl přináší po chvíli dalšího listování a čtení odpověď. Síla Jilíkových národopisných fejetonů je přece v tom, že popisují nejen náš život, že nám uměleckým slovem přibližují to, co se děje - námi často nevnímáno – stále a trvale kolem nás, ale že nám autor tyto děje odkrývá, přibližuje, osobitě a vnímavě představuje. Najednou vidíme více, slyšíme více, prožíváme více. Společně s autorem knihy jsme našli podstatu nejen našich slováckých tradic, ale především kouzlo a mnohoznačnost proměn všedního života ve slavnost, noci v den, odpoledne u muziky v noční zábavu a třeba burčáku ve víno, chlapce v jinocha, dívky v městském oblečení v krásku v kroji. Muže od počítače ve zpěváka a tanečníka!

  A tak, když pomalu uzavírám tento text, tu najednou vidím v příspěvku Pojďme hledat studánky jeden odstavec, možná právě ten, který jsem hledal. Cituji: „… Jenomže jak jsme rostli, začali jsme se dívat na svět z větší výšky a mnohé, co jsme intenzivně vnímali jako děti, se nám začalo vytrácet z obzoru. Studánky v lesních tišinách i při cestičkách v polích patřily k tomu, co odcházelo s naším dětstvím. A místo nich jsme objevovali věci a vztahy jiné, stejně krásné. Hluboké studánky v očích žen, po nichž jsme toužili a do nichž jsme se tu šťastně, tu nešťastně zamilovávali. … A jak jsme zráli, objevovali jsme již nejen studánky, ale studnice vědění a moudrosti v knihách … a my, kteří žijeme na Slovácku, objevovali jsme je ještě v jedné studánce. Tou je pro nás, Moravské Slováky, lidová píseň. Ta nás osvěžuje i posiluje. Z ní čerpáme sílu a naději.“

  Sílu i naději, ba i nové výhledy na náš běžný život naleznete určitě v krásné knížce Jiřího Jilíka s příznačným názvem Jdu Slováckem krásným II. Všem pro dlouhé zimní večery doporučuji.

PhDr. František Synek ve vysílání Českého rozhlasu, leden 2011