Školičko naše střední všeobecně vzdělávací

Schválně jsem použil v názvu parafrázi Svěrákova filmu, neboť s odstupem několika desetiletí, v nichž se odehrála většina dospělého života mého i mých někdejších spolužáků, zdá se mi podoba filmové vesničky střediskové a skutečné školy mého mládí velmi blízká. Nejde zajisté o podobu vnějškovou, ale o podobu vnitřní, o genia loci.

Nebyla všechna rozhodnutí totalitních orgánů tak špatná, mohli bychom s jistou nadsázkou říci my, kdysi studenti SVVŠ ve Starém Městě. A onomu neznámému soudruhovi ze stranického orgánu, který kdysi koncem padesátých let minulého století s nápadem na vytvoření této školy přišel, bychom mohli poděkovat. Kdyby... Těch kdyby, pro která by bylo poděkování nepatřičné, by bylo hodně, nicméně pro nás to tehdy bylo rozhodnutí šťastné, neboť jím ve Starém Městě vznikla školička naše střední všeobecně vzdělávací.

Žactvo bylo většinou ze Zámoraví, což je označení pro obce na druhé straně řeky Moravy od Uherského Hradiště, kupříkladu Kostelany, Buchlovice, Zlechov, Tupesy, Tučapy... Patřil jsem k několika málo jednotlivcům, kteří přijížděli do školy přes moravní most. Stalo se tak zásluhou odvolání, které podal můj tatínek Fanek, když jsem nebyl přijat do Uherského Hradiště. Příčinou nepřijetí byla jeho knihařská živnost v Kunovicích, a tedy můj nikoliv dělnický původ. Inu, život je plný paradoxů - kvůli ideologickým předsudkům se mnozí na žádnou školu nedostali, já však nakonec na tu lepší a nemusel jsem čtyři roky sdílet školu s Hradišťany, kteří vždycky trochu ohrnovali nos nad venkovany.  V Zámoraví totiž žádného města nebylo kromě toho Starého, ale to bylo už několik století vesnicí. Z toho vyplývá, že jsme všichni spolužáci byli vesničané a v důsledku toho sdíleli  poněkud naivní pohled na svět, v němž převládají jen veselé barvy – žlutá (obilí), rudá (vlčí máky), zelená (louky), modrá (chrpy, ramena Moravy a nebe) - a zvuky – štěkot psů, mňoukání koček, švitoření vlaštovek, kvákání žab a bzučení včel.

Naivní pohled na svět se většinou považuje za známku opožděného vývoje, jenž přísluší zejména venkovským balíkům. Avšak ten, kdo neprojde takovým obdobím, utrpí nenahraditelnou ztrátu. Naivní pohled na svět lze jen postupně ztrácet, ale nikdy jej nelze znovu nabýt. Jeho přítomnost v mladistvém období života je důležitá, neboť do značné míry předurčuje přítomnost a intenzitu šťastných vzpomínek v době, kdy čas let již prožitých začne výrazně převažovat nad těmi, které při troše zdraví můžeme ještě prožít.

Těch šťastných vpomínek mám habaděj, a tak musím, chtě nechtě říci, že jsem skutečně vděčen onomu řetězci byrokratických rozhodnutí, náhod či intrik, že se mou alma mater stala škola staroměstská. Setkal jsem na ní totiž se spolužáky, kteří mi dali poznat hodnotu skutečného přátelství a kamarádství, jež přetrvává podnes.

Profesoři, ač byli rozdílní a rozdílných názorů politických i didaktických, každý určitým dílem se stal nejen mým vzdělavatelem, ale také a možná především „rodičem mé dospělosti“. A musím dodat, že má dospělost je u mne ve velké vážnosti a moje stálá zamilovanost, již dávno ne jenom do žen a vína, je jejím průvodním jevem.

Se svým spolužákem Milošem (dnes univerzitním profesorem), jsme měli možnost své učitele pozorovat velice zblízka, neboť jsme celé tři roky seděli v první řadě před katedrou. Jejich zvyků a slabostí se třída záhy naučila zneužívat. Pedagogové nám na ty naše úklady často přišli. Za ten nejšpinavější úklad je nám dodnes stydno. To náš spolužák Mirek Planeta (žije v Kanadě), chemik experimentátor, vymyslel pastu, která třaskala pod nohama. Pomazali jsme jí parkety před katedrou a očekávali reakci Jaroslava Havránka, profesora se smyslem pro humor. Hodina byla suplována a místo něj vešla do třídy češtinářka Alena Gronesová, zdravotně postižená, omezená zrakově i pohybově, a při tom nejhodnější učitelka, jakou kdo z nás kdy poznal. Pasta vykonala své. Profesorka se zhroutila a rozplakala...

Přesto všechno na nás naši kantoři nezanevřeli. Ba bojovali za nás, orodovali u přísného ředitele Ferdinanda Kaňovského, francouzského odbojáře, ve kterém studentské kousky vyvolávaly (nejednou oprávněně) představy podzemního odboje, který bylo třeba na rozdíl od předchozí životní zkušenosti nikoli podporovat, ale  potírat.

A neopustili nás ani v těžké chvíli v maturitním roce. To když kolem našeho majálesového průvodu Starým Městem, ve kterém jsme nesli veliký transparent s nápisem „Uč se vole, budeš pánem, budeš jezdit tatraplánem!“ projel tatraplán vezoucí krajského tajemníka KSČ na nějaké jednání do Uherského Hradiště. O tom velikém zákulisním boji o exemplární potrestání strůjců akce nepřipustěním k maturitě jsme se dozvěděli až po letech.

Byli dobří, ti naši profesoři. Super, jak by se řeklo dnes.

Stal jsem se učitelem a deset let předstupoval před své žáky. Zejména v těch prvních letech, když jsem začínal a hledal cestu „do hlubin žákovy duše“, jsem se často ptal: Jak by asi reagoval František Petlan? Co by mně teď poradila Marie Žurmanová? Jak by rozsoudil takový spor Oldřich Skrášek? Mám kárat anebo převést celou věc do humoru, jak by učinil Jaroslav Havránek? ... Vždycky byli se mnou a dovedli poradit. A jsou se mnou stále. Jsme neoddělitelní, protože jsou to rodiče mé dospělosti.

A na školičku naši střední všeobecně vzdělávací ve Starém Městě rád a s nostalgií vzpomínám.

Jiří Jilík