Únorový fejeton
Škola základ života
Vzpomínám, že jsem jako deseti nebo jedenáctiletý vyřezal kapesním nožíkem ve tvaru rybičky do desky školní lavice svoje jméno. Pižlal jsem ho potichoučku, nejspíše v počtech, protože těm jsem nerozuměl a čemu člověk nerozumí, tím nemá ztrácet čas. Byla to tehdy v padesátých letech minulého století nikoliv současná lavice, ale podobná starým škamnám. Taková, z jakých je sestavena školní třída ve Slováckém muzeu v rámci výstavy Pohádková škola. Třída, její interiér, lavice, školní pomůcky a staré učebnice vyvolávají v návštěvníkovi vzpomínku na časy dávno minulé. Vždyť právě do takové jsem před šedesáti lety chodil ve škole v Kunovicích. Ty tam jsou časy škamen se sklápěcí deskou a s kalamářem zdobeným krajkou „vyšitou“ modrým inkoustem, který nám odkapával z pera s kovovou špičkou, a násadkou, jejíž opačná strana bývala okousána, neklamné to známce faktu, že se pisatel při práci na písemném zadání neflinká ani neopisuje od souseda, ale usilovně přemýšlí.
Ta třída ve Slováckém muzeu je vskutku pohádková, neboť je vyzdobena nástěnnými školními obrazy s pohádkovými náměty. V obrazech známých i neznámých malířů tu defilují všechny známé pohádkové postavy: Budulínek, Šípková Růženka, Dlouhý se Širokým a Bystrozrakým, Otesánek, Paleček, Sněhurka s trpaslíky, Červená Karkulka, Popelka, Kocour v botách, zvířátka a Petrovští... Ony obrazy byly většinou namalovány před stoletím, jsou tedy staré, ale právě proto připomínají člověku dětství. Svět na těch pohádkových výjevech byl sice nebezpečný a hrdinové vypravovaných příběhů museli zdolávat mnohé úklady, ale nakonec vždy, častěji chytrostí než silou, zvítězili nad zlem v podobě vlka, zlé královny, jezinek či obra. Za odměnu je čekala zpravidla polovina království nejednou umocněná i polibkem krásné princezny.
Málokoho v sedmi, osmi letech napadlo, že jde o přípravu na život. Nicméně přípravu, která stejně žactvu není moc platná, neboť ve skutečném světě - na rozdíl třeba od Červené Karkulky - vlk sežere postupně babičku, Karkulku i myslivce. Tuhle pointu nám pedagogové tajili, snad aby nás ušetřili stresu. Jak to ve světě skutečně chodí, na to jsme přišli, až jsme odrostli dětským střevíčkům a byli schopni životní situace zdárně řešit. V případě Karkulčině uzavřít dohodu s vlkem, že když mu necháme babičku a košík s dobrotami, on nechá na pokoji Karkulku a myslivec pak bude dělat, jako že žádný vlk neexistuje. K tomu mu postoupíme kus lesa, kde žije hodně koloušků a zajíců, co nejsou naši příbuzní. A kompromis mezi zlem a dobrem je na světě.
Při pohledu na starou třídu vyzdobenou pohádkami se mi nostalgicky zastesklo. A tak jsem se do muzea vydal ještě jednou, to když tam loutkové divadélko hradišťského Sokola 8. ledna hrálo pohádku o kouzelných bačkůrkách. Malí diváci byli skvělí, prožívali příběh stejně, jak ho prožívají děti od časů, kdy jezdil po vlasti s maringotkou Matěj Kopecký. Vždyť kdo by nezatoužil po kouzelných bačkůrkách, které, když si je člověk nasadí, odnesou ho, kam si přeje. I v téhle pohádce o ztraceném malém princi a jeho bráškovi, všechno nakonec šťastně dopadlo a zlo, v podobě lokaje, který osnoval státní převrat, bylo potrestáno. Amnestii, která by lotra vrátila do hry, pan král nestačil vyhlásit, neboť principálka paní Kellerová zatáhla v pravý čas oponu. Inu v pohádkách je všechno trochu jinak, než v opravdovém životě.
Hradišťské loutkové divadlo žije poněkud v ústraní, protože my dospělí bereme jeho existenci na vědomí, jenom dokud opatrujeme malé děti. Potom nám mizí zpravidla z obzoru, což je škoda. A nespravedlivé, jak vůči ženám, které divadlo pro děti připravují, tak vůči loutkám, které malým divákům již po několik generací personifikují zlo a dobro. Nejen pro zábavu, ale i proto, aby v nás neumřela naděje, že i příběhy se šťastným koncem se dějí. Jen mít odvážné srdce!