Prosincový fejeton: Vánoce v galerii

Vstupujeme do období adventu, kdy bychom se měli zklidnit a věnovat se rozjímání. Nechat se aspoň na chvíli uhranout smutkem je prospěšné nejen křesťanům, ale každému bez rozdílu víry. Místem, kde rád rozjímám, jsou galerie. Stojí za to se v závěru roku aspoň na některou z hradišťských výtvarných výstav vypravit.
V Centru slováckých tradic (budova bývalého jezuitského semináře) se nachází Galerie Joži Uprky s trvalou expozicí malířova díla. „Svojím ostat, svojím byt!“ hlásal Uprka, který v 90. letech minulého století střídavě v Hradišti a Vlčnově maloval svůj nejvýznamnější obraz Jízda králů (1897). Trvalo řadu let, než bylo uměleckou kritikou přijato jeho dílo, které je výtvarnou personifikací Úcty. Úcty k člověku ze Slovácka, k jeho práci, k jeho životu, k jeho bídě i jeho vznešenosti, jež se zobrazují v lidovém umění.
V téže galerii je i výstava v našem hradišťském prostoru méně známého hodonínského malíře Karla Nováka (1915-2006), čestného předsedy Sdružení výtvarných umělců moravských. Vystavené figurální motivy ze Slovácka a moravskoslovenského pomezí nesou pečeť lásky ke kroji a tradici. Uprkova galerie touto výstavou naplňuje svůj záměr představovat nám díla tvůrců námětově s Uprkou spřízněných.
V knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana probíhá nevelká sice, ale záslužná výstava připomínající osobnost a tvorbu Miška Evena, malíře, rodem z Bretaně, který se zamiloval do lidové kultury Slovácka a po svém, bez národopisného sentimentu, vytvářel obrazy plné hravosti a poezie. Poprvé jsou zde také vystaveny všechny knihy, které Miško ilustroval.
Jen po dobu jednoho víkendu trvala výstava Jaroslava V. Staňka v Redutě, v návaznosti na dva večery nazvané případně J. V. Staněk – Muzikantská krajina. Obrazně řečeno, Jaroslav Václav Staněk byl přítomen v obrazech i v hudbě. Bylo to byť krátké, avšak krásné setkání. Lze jen doufat, že se s jeho tvorbou budeme moci setkat v příštím roce na delší řádné výstavě.
Za abstraktními kompozicemi se můžeme vydat již jen do 5. prosince do Hrochovy galerie, kde vystavuje Jaroslav Abrhám z Bílovic. Výstave se koná k připomenutí malířových pětasedmdesátin.
Stovky by se letos dožil Vladislav Vaculka. Malíř i sochař, který Uprkovský názor konce 19. století „přesadil“ do doby o půl století později, abychom si i my, kteří žijeme v pouprkovské době uvědomili, že výraz Slovácka není jen v realistickém zobrazení, ale především v prožití a pochopení, které může mít povahu objevu nového, dosud neznámého světa. Na předčasné smrti Vladislav Vaculky se podepsal bývalý režim. Umělec zůstal svobodnou osobností i v době normalizace a stýkal se s lidmi, kteří byli na indexu. Zemřel po infarktu, který ho postihl nedlouho po výslechu na STB. Za umělce hovoří jeho dílo, a opravdu - obrazy i sochy Vladislava Vaculky a jeho ženy, paní Idy, vystavené v Galerii Slováckého muzea jsou úchvatné. A v celospolečenském výtvarném kontextu pohříchu i nedoceněné.
V té souvislosti, se mi vybavuje následující: Takřka každý den vychází z domu v Rybárnách malíř a kráčí po mostě do města. Vídám ho tak pravidelně. Je to Tomáš Měšťánek, enfant terrible naší výtvarné scény. Bohém a nespoutaný člověk s nekompromisně kritickým postojem jak k totalitní, tak i konzumní společnosti. Proto je i dnes pro určité kruhy „persona non grata“. Vystavuje jen občas a hlavně mimo region. Maloval společnost „před sametem“ i po „sametu“, pozoruje ji očima, v nichž není slitování. Jeho obrazy se vlastně moc nelíbí, protože nás a dobu, v níž žijeme, vidí jinak, než se na sebe díváme my sami. I proto je osamělý. Kdy si všimne město a jeho kulturní občané, že mezi námi žije malíř, jehož dílo o posledním půlstoletí vyslovuje pravdy, jež raději vytěsňujeme z mysli?
To jsem však poněkud odbočil. Každopádně, blíží se čas vánoční a s ním stromek ozářený svíčkami. Jednu, tu kterou máme v srdci a která bude skomírat v předvánočním supermarketovém běsnění, nejspíše probereme k životu právě v tichu galerií mezi uměleckými díly. Anebo při setkání v umělcově ateliéru.