Přemýšlím nad tím, čím začít...

Nový rok už je opět tady. Vyzván redakcí, abych napsal do každého čísla zpravodaje malý fejeton, přemýšlím nad tím, čím začít. Na začátku nového roku se zpravidla řekne, že ten minulý rok měl své problémy, ale nebyl zas tak špatný a následuje výzva, co dělat, abychom si za rok mohli říci totéž. V posledních letech ještě následuje výzva k utahování opasků; musí nám být nejdříve hůře, abychom se pak mohli cítit lépe. Najezenému nechutná jitrnice nikdy tak dobře jako tomu, kdo se dva dny postil.

  Takhle tedy rozhodně nechci začít psát, od toho máme tu více, tu méně kvalifikované tvůrce iluzí – politiky, ti toho „namelou“ ve svých novoročních úvodnících a projevech až až. Radil jsem se tedy o čem psát s Aničkou Maděričovou, s níž jsem se setkal na Mikulášském večírku Hradišťanu ve Slovácké búdě ještě ve starém roce. Piš o lidech kolem sebe, kteří něco dovedou, jsou něčím zajímaví, o těch se píše málo. Tak jsem si vzal její radu k srdci a rozhodl se napsat o někom z těch, kteří byli ten večer v búdě přítomni. Byli to vesměs báječní lidé, bývalí i stávající členové Hradišťanu a samozřejmě i muzika s primášem Jurou Pavlicou.

  Začnu těmi mladými z taneční skupiny Laďky Košíkové. Za celoroční trápení, které jim po celý rok jejich vedoucí dopřává na zkouškách, se jí „odměnili“ skečem, parodií právě na souborovou zkoušku. Vedoucí Laďku v přesně posazené karikatuře zahrála – kdo by ji mohl znát lépe? – Laďčina dcera Jitka. Řvali jsme smíchy. Silvestr jako den plánovaného veselí jsem vymazal z kalendáře. Nemohl nabídnout nic vtipnějšího a zábavnějšího. Bylo to nádherně podivuhodné vyznání lásky od těch, jejichž citový svět Košíková úžasně obohacuje a rozšiřuje. Měla navíc za sebou náročné týdny, spojené s přípravou světové premiéry Janáčkovy opery Výlet pana Broučka do měsíce. Ona premiéra se konala v polovině listopadu v Brně na festivalu Janáček Brno 2010. Laďka Košíková vytvořila a se souborem brněnského Národního divadla nastudovala choreografii této operní inscenace v režii významné britské scénografky Pamely Howardové.

  O opeře se v našem městě moc nemluví a vlastně ani neví, podle mého soudu proto, že dosud žádnou nenastudovalo Slovácké divadlo. Škoda, že obzor kulturních redaktorů našich regionálních periodik končí u moravního mostu.

Zpravodaj UH, 1/2011