Přečetli jsme ve Slováckých novinách
Jiří Jilík jde Slováckem krásným
Je to půl roku, co jsme ve Stanclově lékárně v Uherském Hradišti vítali knihu, na které se Jiří Jilík významným způsobem podílel jako spoluautor a editor, a v tyto dny přichází s novou knížkou. Její název Jdu Slováckem krásným předznamenává o čem pojednává – o Slovácku, jeho lidových tradicích a folkloru. A o ní jsem si povídala s autorem.
Můžete knížku čtenářům přiblížit?
Pro ty, kteří znají moji knížku Rebelové proti všednosti, která vyšla v r. 2003, nebude velkým překvapením. Je to jakési volné pokračování. Podobně jako v té první knížce i tady se někdy sám, jindy s malířem Moarchem Evenem, vydávám na cesty Slováckem, abych čtenářům přiblížil lidové obyčeje, o nichž možná ani neví, že se ještě udržují. Knížka obsahuje čtyřiadvacet reportáží a fejetonů, jež jsou dalším výborem mojí novinářské tvorby z posledních zhruba deseti let.
Kam všude se může čtenář prostřednictvím knížky podívat?
Většina textů je z hradišťského Dolňácka, zejména z Poolšaví, kam jsem se častokrát vydával za jarním zvykoslovím. Ve Veletinách, Hradčovicích, Drslavicích i Popovicích se podnes udržují krásné a zajímavé obyčeje. Vypravím ale také o kunovických handrlácích, o draní peří v Podolí či zabijačce v Hluku. S Miškem jsem se však vydávali také za hranice našeho regionu, na hanácké Slovácko a na Podluží, konkrétně na hody do Kobylí a do Lanžhota. Ve Velkých Bílovicích jsme několikrát zpívali zavádku, a prožívali krásné chvíle na Slováckém roku v Kyjově. S někdejším členem Výhonku Gustou Knotem jsem se vydal na pochovávání basy až do Opavy. A píši také o lidech, se kterými jsem se na svých cestách za folklorem setkal a kteří mě něčím zaujali, jako kupř. někdejší zpěvák Včelaranu z Topolné Jaroslav Hrdina, kopaničářský slavíček Ladislav Gabrhel, primáška Ženiček z Hluku Kateřina Říhová, již nežijí vedoucí souboru Brozané Věrek Blahutka, hudební redaktor Jaromír Nečas či zpívající biofyzik Josef Pešák.
Jak je patrno z tiráže, vydal jste knihu vlastním nákladem.
Ano. Regionální literatura nikdy neměla a nemá ani dnes na růžích ustláno. Takové knížky vycházejí v malých nákladech, protože mají čtenáře jenom v určitém regionu, a nakladatelé o ně nemají zájem, neboť na malém nákladu nemohou dosáhnout patřičný zisk. Regionální nakladatelství zacházejí na úbytě. Protože jsem kdysi v Břeclavi zakládal nakladatelství Moraviapress, pět let jsem stál v jeho čele a dovedu knihu nejen napsat, ale i připravit pro tisk, jevil se mi vlastní náklad jako schůdná možnost. Že jsem nevyšel ze cviku, jsem si ověřil při přípravě knížky o lékárně U Zlaté koruny, a pak už nebylo co řešit.
A co plány do budoucna?
Víte, já jsem žil dosti bohémským způsobem a ono se to na člověku přece jenom ve starším věku podepíše. Na mně trochu víc, než jsem očekával. Letos jsem musel ze zdravotních důvodů řadu aktivit opustit, ba odříci i některé již přislíbené literární zakázky. Ale musím dodělat rozdělanou práci, a tou je výbor z tvorby Jana Janči, rodáka z Vlčnova, kdysi významného novináře, který působil ve Vídni. A také dokončuji scénář videofilmu o přírodním parku Terezské údolí, což je krásný přírodní kout nedaleko Náměště na Hané. Je to velice zajímavá práce již tím, že průvodcem přírodou, ale i vzpomínkami na dětství a mládí prožité v tomto kraji bude herec a divadelní pedagog Ladislav Lakomý. A co bude dál? Už se těším, jak budu s vnukem chodit v Chřibech na houby a s Bořkem Žižlavským hledat mohylová pole a zapomenutá hradiště.
Tak ať na nějaké zajímavé skutečně narazíte.
Marie Beníčková
Slovácký deník, 1.8. 2008