Přečetli jsme v literární revui ZVUK (Zlín, Vstetín, Uherské Hradiště, Kroměříž)

Jiří Jilík jde Slováckem krásným a podzim střídá zima

Nesouvislý úvod

Co mají společného spisovatelé Mary Lawson, Louis Ferdinand Celine, Marcel Pagnol a Jiří Jilík? Nic! Však možná přece něco(?). Nelze zodpovědně srovnávat neporovnatelné, ale síle pocitů se marně člověk brání. Zkusím to stručně a popořádku. Tak za prvé. Před nedávnem jsem si přečetl bestseller Mary Lawson o jejím návratu do rodného kraje v kanadském Crow lake. Ani nevím proč, nejspíš ze zvědavosti, jako se čte kniha, které se prodalo více jak dvacet milionů výtisků. Je to, přiznávám, úlitba povrchní rovině mých čtenářských ambicí. Za druhé. Jako každý podzim vracím se k cynické a temné literatuře, kterou si důvěrně označuji termínem zhnusený jazyk. Letos mám na stole Celinovu cestu Od zámku k zámku, trýznivou pouť urputného dokumentaristy lidského marasmu. Průměrný psychiatr by jistě našel odůvodnění k těmto mým pohnutkám. Stesk po nenávratně mizícím létě a zároveň nepřijetí nespravedlivého údělu žít v našem klimatickém pásmu kompenzuji pocity ještě otřesnějšími z hrubozrnné literatury. Snáší se mi lépe ten nenáviděný přechod do zimy, která přikrývá zem sněhem zapomnění a krmí přiškrcený život uschlými hlízami... (T. S. Eliot). Toto je, nepokrytě to přiznám, potrava pro černou část mé literární duše, která si při čtení o vyhřezlosti lidských osudů slastně říhá. A za třetí. Mezi tyto dva tituly vměstnal se mi letošního podzimu svazek fejetonů a povídek Jiřího Jilíka Jdu Slováckem krásným. Nejprve měl jsem to za úkol, kterého jsem se mohl v nouzi setřást. Ale nechce se mi, jsem v tomto případě rád dobrovolníkem.

Porovnám-li zaprvé se zatřetí, musím přiznat, že kdyby Jiří Jilík napsal román z prostředí, ve kterém se pohybují postavy jeho povídek, bylo by spravedlivé, samozřejmě viděno prizmatem pomyslného literárního nebe, aby se těchto knih prodalo neméně milionů, než se podařilo Mary. Ale to je pouze povzdech, protože víme, že trhy a myšlení trhovců se řídí jinou logikou věcí. Srovnám-li zadruhé se zatřetí, musím s intelektuální lítostí doznat, že je mi skutečně bližší nepatrný tikot kukaček v babiččině kuchyni či důvěrně známý zvuk vrzajících vrátek, když se děti vrací ze školy, než údery do bicích ve zlobném rytmu rozřezaného a obnaženého vědomí. Vůně dřeva, vzpomínky, ticho... Jakoby něco, jakoby nic.

A hle, dnes v mezisoučtu náš autor vyhrává!

Vážněji a radostněji

Jedno je jisté, Jiří Jilík umí psát. (Však se také říká, že jablko nepadá daleko od stromu.) Pozor, to není pro spisovatele samozřejmostí! Někteří literáti si zoufají, že hledají v trýznivých hodinách psaní každé slovo. Nic jim není dáno zadarmo. Jiní píší lehce, jen co stíhá pero po papíru klouzat. Někteří píší, když chtějí, jiní si své věty musí poctivě odsedět. Nevím, jak se píše Jiřímu, nikdy jsem s ním o tom nemluvil. Ostatně proč? Na výsledek práce to má pramalý vliv. Vždyť některé pracně vydřené texty jsou tak lehké a poskakují po omletých kamenech čtenářových pocitů jako zurčící potůček. A naopak lehounce napsaný text může se číst jako rozbředlý předjarní sníh. Když hledám stručné zařazení Jilíkova psaní, vidím jediné – je posazené uprostřed do krajiny. Je vyhřáté, občas se zablýskne a pročistí se vzduch a když se rozhlížíte kolem sebe, všude na nás čeká malý zázrak. Podstatné je ale to, že u středu každého příběhu stojí mu člověk se svým osobitým životním osudem. Člověk nekritizovaný ani neadorovaný, pouze patřený, dalo by se říci kontemplovaný. To je nejpřesnější! Není divu, že je mnohdy tím člověkem autor sám. Další podstatnou připomínkou je, že autor moc dobře ví, vždyť také vystudoval muzikologii, že legato musí jednou zákonitě vystřídat staccato a obráceně. To dodává jeho textům uvěřitelný rozměr. A že nahlíží na své postavy až příliš milosrdně? To není sentiment, ale stýskání si po ztraceném ráji. Není mnoho lidí, kteří se nestydí veřejně za ozvěny své duše.

Teď přenechám slovo samotnému autorovi, vypravte se s ním na jednu procházku krásného nedělního odpoledne. Ale radši neříkejte doma, kdy se vrátíte.

Jiří Jilík – Ve vlčnovských búdách

Již se vám někdy stalo, že vás odpolední slunko vylákalo na procházku? Mně právě tuto neděli. Nedalo pokoj, dokud jsem se nepustil za ním. Vedlo mě naší ulicí až na náves a odtud prašnou silnicí vzhůru k vinohradům. Prošel jsem obcí a nyní pomalu, krok za krokem, vyšlapávám prudký sráz.

Domky, které mě dosud doprovázely, zalekly se toho kopce a zůstaly kdesi vzadu. Jen dlouhá řada trnek podél příkopu mi vzdává čest. Občas se zastavím, přiložím dlaň k čelu jako generál na přehlídce a mrkám proti slunci, zda objevím ve větvích zapomenutou modrou trnečku.

Kdepak!

Letošní zimu si pálenice odpočine.

Za příkopem jsou pole. Nedávno ještě zlátla pšenicí, dnes jsou proměněna v hnědé hroudy. Odpočívají po tom velikém vydání života nehybně a tiše.

A sem, na stráň pod lesem, bručivý traktor s pluhem ještě netrefil. Zbytky žlutých stébel jsou – i přes nedávné stínání klasů – napřažené vzdorovitě a nebojácně proti každému vetřelci.

To strniště mi něčím připomíná tatínka.

Ach ano, jeho tvář několik dní neholenou. A také maminčina slova, když jej pohladila po zarostlém líci: „Tato, prosím ťa, ohol sa a nedělaj ně ostudu! Dyť sa ťa děcka budú bát.“

Konečně jsem nahoře. Stojím u kapličky a dívám se na dlouhý řádek búd. Krčí se jedna vedle druhé mezi ořechy, trnkami a pokroucenými jabloněmi. Jsou trochu přihrblé, bílým vápnem olíčené a s modrým obrovnáním. Jako by se zde zastavilo k odpočinku procesí tetiček.

Kráčím úvozem mezi šípkovými keři podél nich. Na samém konci, až skoro na Havřicku, búda-stařenka. Stojí rozkročena, snad spěchá, aby ty ostatní dohnala, ale zdraví jí už neslouží. Je celá shrbená a pokřivená, s roztrhaným doškem na střeše, kterým profukuje říjnový vítr.

Poslední doškovice ve Vlčnově.

Pomalu se vracím zpět. Před kterousi búdou usedám na sroubenou lavičku. Jaké je zde ticho!

Z pole vyšel bažant. Nakročuje důstojně a pyšně, chvílemi se zastaví a pohlédne k červeným střechám. Připadá mi jako domácí pán při obhlídce svého majetku. Poposedám, abych lépe viděl. Lavička vrzne. Ta tam je všechna důstojnost pana domácího. Poděšeně, směšně kolébavým krokem, prchá do bezpečí pod větve šípkového keře. Zanedlouho se objeví znovu, ale mnohem dál ode mne. Tentokrát již nejsem hoden jeho zájmu. Pohrdavě přejde cestičku a ztratí se ve vysoké trávě, v proluce mezi búdami. Šustot trávy vzadu za stavením ohlašuje příchozího.

„Dobrý den, strýčku Kuželo. Tož co, jak letos ve vinohradě?“

„Vítaj, synku,“ odpovídá strýček na pozdrav, „letos sem málo natlačil. Velice mně pomrzlo.

A co tady sedíš? Poď dál, na pohárek?“

Strýček odemyká dubové dveře a já jej následuji do šeré místnosti.

„Posaď sa!“

Usedám k hrubému stolu. Proti mně řada bachratých beček. V koutě prastarý dřevěný lis s neumělým vyrytým letopočtem 1809. Strýček sňal ze zdi koštéř a ponořil jej do demižonu. Potom zhluboka vydechl a nasál.

Vínu se do té úzké skleněné trubice nechce. Vzpouzí se, bublá a pění. Strýček se nevzdává. Ústa má sevřená a táhne. Víno stoupá vzhůru, až přetéká do baňky. Jediný rychlý pohyb a jeho ukazovák koštéř uzavřel. Nastavuji sklenku. Strýc jen trošičku prst odchlípne a v pohárku to zašumí. Naplní i svůj. Zdvihne jej k očím, znalecky zkoumá barvu, přivoní a pronese mnohoznačné – „mňo“. Potom pustí pár kapek do úst. Dlouho je převaluje na jazyku, pomlaskává, než je nechá sklouznout do hrdla.

Snažím se vypadat stejně důležitě.

„Dobré!“

„To víš, synku, už to není ono. Poslední…“

Pohárky jsou znovu naplněny. Strýček natáhne do láhve a ztěžka usedá na lavici vedle mne.

Búdy opouštíme pozdě večer.

„Ech, ty, slunko jedno!“ vzpomenu na svého poledního průvodce, klopýtaje vedle strýčka Kužely úvozovou cestou k vesnici, „proč ty mě vždycky vodíš právě sem?“

Závěr opět uprostřed krajiny

Raz, dva, tři, teď... Ještě malou doušku na závěr. Pozorný čtenář si jistě všiml, že nám kdesi vypadl Marcel Pagnol zmiňovaný v úvodu. Neztratil se, schoval jsem si ho na finále! Kdysi jsem v dávném mládí četl románovou trilogii Marcela Pagnola Jak voní tymián. Tenkrát jsem se poprvé dotkl Pagnolem milovaného kraje La Provence. Z této knihy na mě sálala zcela jasná, věrná a doživotní představa vzdálené krajiny. Cítil jsem z těch černých řádků na zažloutlém papíře nejen jak voní čerstvě utržený a v prstech rozemletý tymián, ale i jak pálí polední provensálské slunce, jak tato krajina zcela osobitě a nenapodobitelně dýchá. Pochopil jsem už tenkrát, že nemusím nikdy to místo navštívit, že už jsem ho zažil. A když jsem tam po mnohých letech náhodou skutečně byl, bylo to tak. Všechno bylo na svém místě, i ty vůně. A co s tím má společného Jiří Jilík? Inu, Slovácko je v jeho knihách stejně tak zabalené a stačí pouze zatáhnout za šňůrku a jsme uprostřed krajiny se všemi vjemy, které to s sebou přináší. Stejně jako Pagnolovi i Jilíkovi se totiž stala jeho krajina zároveň chrámem i tvrzí. A toto spojení bývá věčné!

Tomáš Ježek