Pohled z Památníku Velké Moravy

Tak jsem se zase na chvíli vrátil na Památník Velké Moravy. Na záskok, jak se říká, místo bývalé kolegyně, která je ve stavu nemocných. Sedím za šatnou u stolu, kde mám notebook, a vyhlížím proskleným průčelím do Velkomoravského náměstí. Když jsem tu před více než půlrokem sedával ještě coby stálý průvodce, byl výhled na stavbu kostela orámován skupinou tújí. Dnes je tomu jinak. Zeleň ustoupila vydlážděné ploše. Před očima mám betonovou zeď architektonicky netradičně pojaté věže nového kostela sv. Ducha. Čučím do bílé plochy a místo toho, abych psal, přemýšlím, jestli se Pánu Bohu taková monstrózní stavba líbí, jestli mu nejsou sympatičtější malé vesnické kostelíčky se zaoltářním obrazem zobrazujícím dramatickou scénu ze života svatého, jemuž je kostel zasvěcen, s barokními andělíčky a křížovou cestou, vyřezanou místním řezbářem. Také myslím na to, že kostel na Velkomoravském náměstí by měl být zasvěcen sv. Cyrilu a Metoději, případně sv. Klimentu, nebo některému ze Sedmipočetníků, třeba sv. Gorazdovi, a proč tomu tak není. Ale hned mě zase napadá, jak by se velkomoravští svatí v takovém betonovém domě cítili a jestli jim není přece jen líp v kostelíku na Modré, když už nestojí ten na Valách, jehož základy mám jen kousek za zády. A tak je asi dobře, říkám si, že je to tak, jak to je.

Kdybych chtěl být rýpavý, řekl bych, že Staré Město tím pádem vyrostlo nejen co do monumentality, ale i co do ducha, který mu dosud scházel, a tak teď konečně můžeme s jistotou říci, že je to město oduševnělé. Ale neřeknu to, protože mám Staré Město rád. Prožil jsem zde čtyři roky toho nejkrásnějšího středoškolského mládí, a to právě v době, kdy zde archeolog pan profesor Hrubý objevoval velkomoravský Veligrad, základy, kostelů, pohřebiště, sídliště, dílny, opevnění. S kamarádem Milošem jsme tehdy nahlíželi archeologům takřka pod ruce a snili o Starém Městě jako hlavním Městě Velkomoravské říše. Pan profesor Hrubý byl pro nás tehdy vzorem, k němuž jsme vzhlíželi s obdivem, vzorem, který nás motivoval k úsilí, abychom jednou také něco věděli, uměli a třeba i objevili. Určitě právě v těch dobách se ve mně začal hnízdit konzervativní názor vůči moderní architektuře, a tak stavby, svou rozlohou a najmě výškou privatizují výhled na krajinu a do nebe, po věky patřící veřejnosti, nemusím.

Velkomoravské náměstí s kostelem mě rozptyluje natolik, že se na fejeton nemohu soustředit a nenapadá mě žádné novoroční povinně optimistické téma. Tak toho nechám a přecházím k počítači s internetem. Kouknu se na novinky.cz, co nám přinesl dnešní den. Třeba najdu inspiraci tam. Svět, ve kterém žijeme je dostatečně absurdní i bizarní, a tak předpokládám, že nebudu dlouho hledat. A taky že ano.

„Ředitel školy v severoitalském Bergamu,“ čtu hned v té první zprávě, „zakázal výstavku vánočních jesliček, aby tradiční symbol křesťanských svátků nediskriminoval žáky vyznávající jiná náboženství. Tyto děti v některých třídách tvoří až polovinu žáků. Škola za to sklidila kritiku rodičů italských dětí i politiků. Ředitel školy Luciano Mastrorocco ale ani kvůli vlně nesouhlasu nechystá své rozhodnutí změnit. ‚Veřejná škola nesmí žádným způsobem nikoho diskriminovat," zdůraznil. Zakázané jesle chtěl ve své třídě vystavit jeden z učitelů.“

Je to určitě zneklidňující zpráva. Bergamo není zas tak daleko. Patnáct, třicet, padesát let? Jestli to tak půjde dál, naši vnuci ho budou mít coby kamenem dohodil, pravnuci za humny a jejich potomci na dvoře. Jaký bude prostor, v němž dnes žijeme, až bude dědečkem můj vnuk Maxim?

„Pokroku, stůj!“ vyzýval jsem před rokem ve fejetonu uveřejněném v UHáčku, uherskohradišťském kulturním zpravodaji. Marně. Pokrok se nezastavil a dere se kupředu nejen přes mrtvoly, ale i přes křesťanské symboly. Možná že betonová věž staroměstského kostela přijede v budoucnu přece jen k užitku. Naši potomci se do ní budou moci schovat.