O obrazu, který umí zpívat

Že by obraz zpíval? Co je to za hloupost? Inu, faktem je, že zpívající obraz mám jenom já a že zpívá jenom mně a jenom tehdy, když máme pro sebe chvíli. A ta nastává tehdy, když vezmu z knihovny Sušilovu sbírku, kterou kdysi do vazby potažené modrotiskem svázal můj tatínek knihvazač, a začnu v ní číst. Zpěvníky a sbírky lidových písní vybavené notami slouží zpravidla muzikantům, já si však v nich rád čtu, protože nejsem muzikant a víc než tóny mě zajímají sdělení. A právě v takovou chvíli začne můj obraz, zpívat. Ale musím upozornit, že to není obraz na plátně, ale výjev, reliéf v keramice: dívka hraje na zobcovou flétnu. Je celá v bílém, má hnědě oči a hnědé vlasy vytvářející kolem hlavy něco na způsob svatozáře. Na konci flétny sedí ptáček zpěváček a (to on) zpívá. Sedím v křesle, talíř na zdi je jen kousek ode mne, nakloním trochu hlavu a opravdu, je to zpěv. Tichý, nesmělý, ale radostný. Zpívá právě tu písničku, kterou mám v Sušilovi na očích:

Zajel milý za moře, pomož mu mocný bože!

Kdybych měla poslíčka, dost malého ptáčička,

psaníčko bych napsala a milému poslala.

  Je tomu tak vždy, když začnu listovat ve zpěvníku, v Sušilovi, Bartošovi, Erbenovi…. Ten keramický talířek už ode mne chtělo koupit mnoho přátel. Kdepak, ten není na prodej. Mám ho na zdi už pěknou řádku let. Když jsem se přistěhoval do Vlčnova, zůstal zapomenut na zdi v prázdném bytě, který jsem podědil po předešlém učiteli. Jmenoval se Severin. Když mi předával klíče, ženu mně nepředstavil. Dost tehdy na ženu žárlil a nechtěl riskovat, že se do ní zamiluje ještě někdo jiný. Měl v nose, jak se říká. A tak jsem to, že autorkou flétnistky je jeho žena Svatava, zjistil až o pár let později, na výstavě v Otrokovicích nebo ve Zlíně, nevím už přesně. Krása je v očích toho, kdo se dívá. A prizmatem prosté krásy se dívá na lidi a všechno kolem Svatava. Ale nejen to. Dovede vzít papír a tu pěknost lidí a krajiny, kterou my jaksi v chvatu času přestáváme vnímat, přenést na papír a udělá z ní vystřihovánku. Anebo vytvaruje do keramiky - nevěstu, dívku s kyticí anebo v okně, maminku s dítětem v náručí, tváře milenců, koruny stromů s květy i plody, ptáčky zpěváčky.   V její tvorbě se uplatňuje to, co je i v lidové písni: moudrost sdílená generacemi, které zde byly před námi, že svět není jen realita, kterou žijeme, ale i to, co si projektujeme ve své představivosti, o čem sníme. A právě to nám umožňuje vnímat svět v metaforách krásy. Je to důležité nejen pro tuto chvíli našeho vlastního prožitku, ale také pro budoucnost: svět bude krásný potud, pokud budeme mít schopnost si ho jako krásný představovat a ty představy činit měřítkem našich rozhodnutí a skutků.

  V tomto krédu, pokud jde o Svatavu Severinovou, je etika přednější před estetikou. Proto vždy dává přednost manželovi a dětem, rodině, přátelství, solidaritě. A tak i ta dnešní výstava není jen o její vlastní tvorbě, ale také o tom, koho má ráda, koho si váží a s kým je jí dobře.

  Ptáček na flétně dívky v bílém mně zpívá o světě, jak ho vidí Svatava.

  Že by obraz zpíval? To je přece hloupost!

  Omyl. Vždycky jde o to, zda chce člověk slyšet. Jak jinak by hluchý Bedřich Smetana mohl složit Mou vlast?

(Napsáno do katalogu k výstavě Svatavy Severinové ve zlínské Alternativě, vernisáž 5. 3. 2013.)