O kraji, kde je vše možné

Na Slovácku máme odjakživa šest folklorních oblastí. No vlastně ne odjakživa, ale od té doby, co nám někdy před sto padesáti lety národopisci Slovácko rozdělili na Dolňácko, Horňácko, Luhačovské Zálesí, Kopanice, Podluží a Hanácké Slovácko. Teď právě je to nejlepší období, kdy na Slovácku lítají pečení holubi do huby a víno a slivovice tečou z vodovodních kohoutků. Je totiž čas hodů. Tady u nás, na Hradišťsku jsou ovšem hody krátké. Trvají jen dva dny – sobotu a neděli. To se člověk nestačí ani pořádně najíst a napít. Natož vyhládnout a vystřízlivět. Proto, kdo chce zažít hody v tom pravém slova smyslu, musí se vydat na Podluží nebo Hanácké Slovácko.

Proč? Protože tam začínají hody v neděli a končí ve středu nad ránem. Když k tomu připočteme pátek, kdy se na sóle obvykle staví hodová máj, a sobotu, kdy se vše připravuje, je to suma sumárum pět dní. A následující víkend jsou zpravidla hodové dozvuky, hodky. A tam, kde nemají hodky, sedne chasa na „ochábené“ bicykly a jede na hody do sousední vesnice. Pobude tři dny, vrátí se domů vyspat a v neděli se rozjede na novou štaci. Inu, někde si to uměli zařídit. Asi nejkratší jsou hody na Kopanicích. Ve Starém Hrozenkově je už dávno sloučili s dožínkami, a tak o pár svátečních dní přišli. A to je škoda. Zvláště teď, když roste nezaměstatnost a mnoho lidí neví, co čeho píchnout. Proč se nevydat někam na hody, kde je dost jídla i pití a zadarmo.

Jenomže Podluží a Hanáckému Slovácku začíná v posledních letech konkurovat Možňácko. Na mapě Slovácka objevil tento neznámý region bretoňský malíř Moarch Eveno. Divím se, že si Možňácka nevšiml ani František Bartoš, ani Josef Klvaňa, ani Čeněk Zíbrt, který místa veselic a kratochvílí přímo vyhledával, aby o nich napsal knihu. Možná je to tím, že Možňácko, jako každá nově objevená pevnina, je ještě neznámé. Je to region, kde je všechno možné. Tam jeho objevitel Eveno přebývá nejčastěji; tam je možné pít nejlepší vína, ušít si vlastní kroj, vymyslet si vlastní písničku anebo i tanec, pomilovat se s nejpěknější dívkou. Pozoroval jsem kdysi v jednom sklepě v Mutěnicích Miška – tak mu říkají na Slovácku – jak tancuje verbuňk. No, možná to ani verbuňk nebyl, ale co na tom, když je to možné. Dělal takové figury, že jsem měl obavu, aby si neublížil. „Přerazíš se,“ volal jsem na něho. „Možná,“ smál se, než upadl a udělal si bouli na čele. Usoudil jsem, že místo večer, pojedeme domů možná až ráno. A taky že ano. V určitou chvíli se i v Možňácku možnost mění ve skutečnost. Každopádně je Možňácko zemí neuvěřitelných možností. Některé vyobrazil Moarch Eveno na svých obrazech, které právě vystavuje v Galerii Ve Dvoře ve Veselí nad Moravou. Výstava možná potrvá jen do 4. října. Možná stojí za to se jet na ty obrazy podívat. A možná ani ne. Možná je lepší válet se doma. Anebo jít na pivo do hospody. Anebo do kina. Nebo do Slováckého divadla. Možná na zálety. Možná vyloupit banku. Dost už s Možňáckem!

 Ta výstava stojí za to zcela určitě.