Naše město Hradiště, jako by nám chtělo dokázat, že mu titul „historické město“ opravdu náleží, poskytlo další hmatatelný doklad své královské minulosti. Zbytky barokních hradeb objevené v zahradě domu na Velehradské třídě nás vracejí do minulosti a připomínají, že více než měšťanskou idylou bylo město původně pevností, o jejíž hradby obtékané řekou Moravou si měli roztříštit hlavu ti, kdož dostali zálusk na bohatství velehradského kláštera. Právě na žádost velehradského opata král Přemysl Otakar II. v roce 1257 pevnost nazvanou původně Nový Veligrad na ostrově v řece Moravě založil, což prý okomentoval zvoláním „Zahradím já Uhrům tuto dieru!“ Kamenné hradby, které město obklopily ve 14. století, byly vskutku bytelné a nezdolalo je ani vojsko takového válečníka jakým byl král Matyáš Korvín. Nezdolány zanikly až v novověku, kdy začaly bránit stavebnímu rozvoji města. A koneckonců proti dnešním lupičům by byly stejně málo platné, neboť se loupí a drancuje jinak, jak se o tom každým dnem dozvídáme z médií, sledujících kauzu trestně stíhaného pana poslance Ratha, kterému se láhve s vínem zničehonic proměnily na miliony, anebo paní poslankyně Parkanové, která tak miluje svou vlast, že hodlá dál působit v politice; jistě by jí to slušelo v nějakém kontrolním výboru, který dohlíží na hospodárnost vynakládaných prostředků. Je proto správné, aby se poslancům zdvihly platy, aby se dostal nějaký ten drobek i na ty slušné, kteří nedovedou měnit víno v miliony, anebo prostě na zlodějnu nemají žaludek.
Městské hradby byly zbourány tak, že z nich zůstaly jen sem tam nějaké zbytečky, které zkoumají archeologové. Zbourat hradby nedůvěry, které vybudovali mezi sebou a občany politici, tak snadno nepůjde.
Jiří Jilík