Novinky srpnové
Ve Vřesovicích u Jaromíra Nečase
Dobře je posedět a pobesedoval s Jaromírem Nečasem na jeho chalupě ve Vřesovicích. Činíme tak s Miškem Evenem a Mirkem Potykou již několikátý rok a bylo tomu tak i 4. srpna roku letošního. Víno bylo vychlazené, krmě chutná a řeči rozmanité o všeličemž, co jsme v poslední době zažili, kde jsme byli a co jsme viděli. Nevídáme se už tak často, Miško jen málokdy vyjíždí z Brodu do Hradiště a i já se v Hradišti vyskytuji v létě jen občas, dávaje v ten čas přednost buchlovickým Trnávkám. Posezení na pařezech uprostřed Jarinovy zahrádky, mezi keříky dozrávajících rajčat, kopru, libečku a mnoha jiných zelenin a bylin je blaženost. (Fotografie ve fotogalerii.)
V Hostětíně o Žítkovských bohyních
O pár dní později (9.8.) mě a Gajdoše z Kopanic vylákaly „žítkovské bohyně“ do svého kraje. V Hostětíně, který již zčásti patří Kopanicím, jsme v Centru Veronica besedovali s účastníky tzv. Zelených prázdnin. Besednic – neboť převažovaly ženy – se sešla plná jídelna, mezi nimi i pár známých tváří – Věra Chovancová přijela z nedalekého Bánova a až z Kobylí na Hanáckém Slovácku starostka obce Dagmar Kovaříková. S jejím mužem a mým dávným přítelem Jaroslavem jsme se spolu před lety několikrát vydali na Kopanice, na Březovou a Žítkovou a s ním jsem také naposledy navštívil bohyni Irmu Gabrhelovou necelý rok před jejím odchodem. Bohyně je téma, které vzrušuje jako vše, v čem je tajemství a záhada. Potvrdila to i beseda s účastníky. Gajdoši tentokrát doplnili vypravování nejen písničkami ale i žmolkovicí, což je skvělý horký nápoj vzniklý svařením slivovice a škvarkového sádla. Ženám ale asi víc chutnal hostětínský jablečný mošt, který jsme koštovali hned v několika příchutích – výtečný byl mátový a zázvorový.
Na Řípu a pod Řípem
Výzva napsat knížku o Řípu a kraji okolo památné hory patří k těm, jaké se neodmítají. Z Podřipska pochází rod mé maminky, ve vesničkách s názvem Charvatce, Rohatce, Radešín a patrně i v dalších žijí moji v prostoru i čase vzdálení příbuzní. Můj pradědeček František Werner byl kovářem u hraběte Lobkovice na roudnickém zámku. O tom všem je možno se dočíst v malé knížce Říp, kterou jsem v roce 2008 napsal a vydal mamince k 90. narozeninám. Ta nová knížka by měla být objemnější co do formy i obsahu. A tak jsem letos v létě pořizoval fotografie asi ve čtyřiceti vesničkách Podřipska – a občas objevoval zajímavá místa, jejichž paměť pomalu vyprchává. To platí kupř. o vile Augusta Švagrovského, v níž Jan Neruda napsal část své sbírky Písně kosmické. Posledním dobrým majitelem a uživatelem objektu bylo do roku 1993 místní JZD, které ve vile dokonce zřídilo Muzeum Jana Nerudy a Písní kosmických. Noví majitelé, kteří získali objekt v restituci, nechali vilu, již projektoval bratr spisovatele Julia Zeyera a s níž je spjat kus české kultury, zchátrat a zdevastovat. Hanebnost!
Zcela jinak o odkaz básníka Josefa Hory pečuje jeho neteř, paní ing. Tomanová a její dcera. Strávili jsme v Horově rodném domě v Dobříni u Roudnice nad Labem krásné odpoledne; v básníkově světničce s pracovním stolem, u něhož psával, mezi obrazy, fotografiemi a knihami, došlo i na poezii.
Říjen
K uschlým mezím zazněl trojzpěv cepů
ze vsí, skrytých v půlkruh temných sadů.
Z trávy zahrad, z půd a stinných sklepů
zavála do říjnového chladu
vůně medu, ovoce a vína.
Vzduchem čirým, sladkým jako pocel
vzplála v slunci rozoraná hlína,
zaleskla se srpů modrá ocel;
rudá sukně zrůžovělé ženy
tryskla prázdným humnem jako plamen
k potoku, kde v tichu mezi kleny
vstříc jí rozpjal muž dvé silných ramen.
Trojzpěv cepů rytmicky se zvedal,
klesal jako oddech plných prsů,
zatímco zrak milenců dvou hledal
pozdní květ na zvadlých růží trsu…
(Z výboru poezie Kořist smyslů, 1979)