Na sedmdesátku Jiřího Severina

 Čas od času, zpravidla v pozdním podzimu, kdy začne být sychravo a deštivo a člověku se nechce vytáhnout paty do toho nečasu, vytáhnu některou velkou papírovou krabici s písemným archivem a začnu se v ní prohrabávat. Ne že bych skartoval, chraň bůh, jen tak listuji, prohlížím, porovnávám. Pozvánky, divadelní programy, výstavní katalogy, svatební oznámení a parte, sešity s poznámkami, novoročenky, výstřižky z novin, rozmanité příležitostné brožurky. Jednou tohle všechno skončí v kamnech nebo ve sběru, ale ne dokud ještě jsem, protože každý ten kus potištěného papíru je kouskem mého života a kouskem životů mých přátel, kamarádů, spolupracovníků ale i lidí, se kterými jsem se setkal jen krátce, dočasně, když nás spojil společný zájem, společné práce či jenom nápad, za kterým jsme se vydali a po jeho (ne)úspěšném završení se naše cesty opět rozdělily. Letos jsem se tou krabicí začal probírat v polovině listopadu a hned zkraje se mi připletl do ruky výstřižek ze Slováckých novin, článek s titulkem Jiří Severin, Klub odpůrců školy, Kržle a šedesátka.

„Proboha, to už je to deset let?“ Po okamžiku nevěřícného údivu matematický úkon: To znamená, že Jiřímu je letos sedmdesát!“ Čas je vždycky rychlejší než myšlení, než moje myšlení, abych byl přesný. Vždycky mě předběhne a já se nestačím divit. Nicméně je to tak. I uveřejněná fotografie leccos naznačí – Jiří na ní má nepřehlédnutelnou šálu, kterou nosil v době, kdy byl radním zlínského kraje pro kulturu. Pár dní na to jsem mu ve Zlíně gratuloval k získání ceny Pro art musae, kterou mu udělil Zlínský kraj hlavně za Muzeum lidových pálenic ve Vlčnově, jehož je společně s Ivo Frolcem duchovním otcem, ale i za přínos kultuře zlínského kraje jaksi celkově. A to je co?

I ta moje krabice s tiskovinami o tom leccos ví. Výtvarné v ýstavy a kulturní pořady v Lidové škole umění v Otrokovicích, besedy u cimbálu s muzikou Viléma Zahradníka, knížky a knihy sepsané či editované, z těch archivních kupř. zpěvník Lidové písně z Otrokovic ze sbírky Valeše Lísy, z nejnovějších soubor povídek a fejetonů Všeho do kvasu, samozřejmě autorský a zejména editorský a organizátorský podíl na ZVUKU, dvouměsíčníku pro kulturu a společenské dění ve Zlínském kraji, hudebně taneční pořady jako byl Zlín – malučký Paříž nebo Hráli jsme jak andělé... Výčet viditelných akcí, pod kterými je podepsán, by byl ještě dlouhý. Ale pak jsou i Severinovy „tahy“ neviditelné: „Kraj nám začal dávat dotaci na jízdu králů až zásluhou Severina, když byl radním,“ vzpomněla nedávno ředitelka Klubu sportu a kultury Zdenka Brandysová. Podobných hlasů by mohlo zaznít mnohem víc. A když už jsme u toho. Jízda králů byla v minulých dnech zapsána do seznamu památek duchovního dědictví UNESCO. I Jiří Severin, který před lety „protlačil“ pojem „vlčnovská jízda králů“ do jednání rady a zastupitelstva Zlínského kraje, má na tom svůj díl zásluh. A nejde jen o tu finanční dotaci, o tu možná méně než o skutečnost, že se jízda králů stala předmětem debaty, diskuse, úvah, hodnocení. Velké věci se odvíjejí od těch malých.

Zavírám krabici s tištěnými vzpomínkami. Ty sice končívají ve smetí, nicméně leccos po člověkovi zůstává. Zpravidla to nejméně viditelné. Valaši na to mají krásné přísloví, které zaznamenal Jan Rokyta: Člověk si do nebe vezme jenom to, co na zemi rozdal. I Severinova podaná ruka byla vždy přátelská, pomocná, darující. Vždycky ji rád stisknu, když se s Jiřím Severinem občas potkám.