Lednový fejeton

Tak se po roce opět setkáváme. Musím ale říci, že se mi do psaní právě tohoto fejetonu moc nechtělo. Uzávěrka byla totiž již 7. prosince. Má to cenu namáhat se, když nevím, jestli to k čemu bude? Co když mayský kalendář nelhal, naplní se jeho hrozba a jednadvacátého prosince skutečně nastane konec světa? K čemu to sezení u počítače a přemýšlení nad novoročním předsevzetím, když už žádný nový rok nenastane, nové číslo ZUHáčka nevyjde a nebude nikoho, kdo by si moje myšlenky p

řečetl? Nicméně, když jsem slíbil, tak napíši. Je totiž taky možné, že se dvaadvacátého probudíme do docela obyčejného všedního dne a o Silvestru nám zpravodaj přistane ve schránce jako obvykle. Ba možná se redakce smiluje nad čtenáři a vypustí v něm prvních zpravidla deset velmi nudných zpráv o činnosti orgánů města Uh. Hradiště, třeba o změně „usnesení  RM č. 703/48/RM/2012 ze dne 18.06.2012 v odst. I v bodě 2 a to následovně: RM schvaluje pronájem nebytového prostoru č. 1.20 o výměře 26.40m2 v I. NP budovy č.p. 21, Masarykovo náměstí, obecně prospěšné společnosti s výší nájmu 800/kč/m2/rok+aktuální sazbaDPH...“. Bylo by to krásné, kdyby místo nich byl uveřejněn odkaz na webové stránky, na kterých je čtenáři takových textů najdou. Jsou jimi patrně sami úředníci, kteří je vymýšlejí, neboť kdo jiný by si mohl v takové četbě libovat? Získaný prostor by pak mohl být využit třeba pro poezii.

Dívka u vody

Až zjara rozvoní se v lukách sena

a úplněk se zhlédne v rybníku

tu mladá dívka do tmy zahalena

odloží stud jak starou tuniku

Bělostná ňadra vzplanou v noci hloubi

a pak se něžně skloní nad vodu

Muži se skrývají a chtivě loupí

osudu vděčni za tu náhodu.

Autorem těch krásných veršů byl Mirek Kapinus, se kterým jsem se počátkem prosince loučil ve smuteční obřadní síni v Uherském Brodě. Osmdesátiletý učitel, básník a překladatel z francouzštiny zanechal po sobě skvostné literární dílo vydané v několika básnických sbírkách. Krásné slovo by nemělo ve zpravodaji chybět, neboť je potravou duše, která bez poezie hrubne.  

  A jak se dá jazyk, slovo, (zne)užít k dosažení vlastního cíle, o tom dávají hru na Malé scéně. Dialog Studentky (Klára Vojtková) a Profesora (Pavel Hromádka) je strhující; dlouho jsem nešel z divadla tak zasažen, jako právě po zhlédnutí dramatu Davida Mameta.

  Co jsem ještě zhlédnout nestačil, jsou Uprkovy obrazy v galerii nacházející se v budově někdejší jezuitské koleje. Marně hledám očima výrazné upozornění, že se v domě galerie nachází - pidinápis na černé pididesce vedle dveří člověk stěží zaznamená. Nechce se mi věřit, že by někdo na budově propagaci zakázal. Pokud ano, měl by být obětován mayským božstvům, aby s tím koncem světa ještě nějaký čas počkali. Pro Hradiště by to nebyla velká ztráta.