Kuchařka od Zlaté koruny.

Osvědčené recepty z rodinného archivu
Vydala Stanclova lékárna s.r.o. v Uh. Hradišti, 2009

Doslov

Na prahu 3. tisíciletí, se nám, kteří jsme se dočkali, žije pohodlně. Pro někoho je to synonymem pro lépe nebo šťastně. Ale není tomu tak. Z pohodlnosti se ještě nezrodila žádná skutečná hodnota. Tisíckrát nás může reklama na slepičí polévku v sáčku anebo bábovku z pytlíku přesvědčovat, že jí nabízenou pohodlnou technologií stvoříme pokrm, který chutí předčí ten maminčin, víme dopředu – a nemusíme to ani zkoušet – že to není pravda. Že je to lež jako věž. Ona (nad)hodnota je jenom a pouze v té nabízené pohodlnosti.

Naše maminky a maminky našich rodičů – babičky – prostály u plotny kus života. Prostály je špatné slovo, ony nikdy neměly moc času stát anebo sedět, neboť vařit pro dříve často početnou rodinu, to byl zápřah od rána do večera. Avšak dělaly to rády a s láskou a ve slušné rodině jim tu péči a starost o žaludky vracely děti a manžel také láskou a úctou. Ty by nás hnaly s náhražkami. Právě maminky kuchařky to byly, kdo povýšily vaření na umění a většinou právě z jejich zkušeností čerpali pozdější slavní kuchaři.

Nejdávnější vzpomínky na dětství se častěji než s obrazy pojí s vůněmi. A především s vůněmi kuchyně. S vůní nedělního oběda, kdy maminka vytahovala z trouby vepřovou pečínku a na plotně z hrnců stoupala pára z vařených knedlíků a dušeného zelí. S atmosférou předvánočního času, když jsme pomáhali s pečením vánočního cukroví, vykrajovali hvězdičky a rohlíčky, pokládali na plech a čekali, až maminka otevře troubu a s plechem zázvorek se vhrne do místnosti i vůně zázvorek nebo vanilkových rohlíčků. A to už nebudeme ani připomínat na vůně spojené s přípravou slavnostní tabule, když měl tatínek narozeniny, anebo dokonce na vůně domácí zabijačky. Vůně bývala jedním z důležitých znaků domova. Škoda, že už tomu tak není.

Knížka, kterou právě držíte v rukou, se narodila v kuchyni. Ne v kuchyni ledajaké, ale v kuchyni domu s lékárnou U Zlaté koruny, domu, kterým procházela historie města Uherské Hradiště. Domu měšťanského, kde se vždy ctily tradice stavu, domu, do něhož po staletí pro lék a pomoc přicházeli nemocní a trpící, a také domu, který se stal na přelomu 19. a 20. století místem zrodu myšlenek na počeštění města a povznesení Slovácka. Domu, z něhož byl v roce 1896 uveden na hradišťskou radnici lékárník Josef Stancl, který ty myšlenky uvedl v život.

Hovořit v souvislosti s Josefem Stanclem a lékárnou U Zlaté koruny o kuchyni není vůbec od věci. U Stanclů se vařilo nejen pro početnou rodinu a zaměstnance lékárny, neboť každý významnější host, který zavítal do Hradiště, byl uveden právě k nim. Prohlídka starobylé lékárny se skvostnými barokními nástěnnými malbami patřila tak říkajíc k bontonu. Lékárna se v těch dobách stala svérázným společenským salonem, do něhož přicházeli mnozí debatovat o politických otázkách a společenských událostech. Josef Stancl byl předsedou a čestným předsedou mnoha spolků a organizací, členem městského výboru i poslancem zemského sněmu. A tak je jisté, že pod sporákem v kuchyni jen málokdy vyhasl oheň – každého hosta bylo zvykem uctít aspoň malým občerstvením. Vztahovalo se to i na ty, kteří zde bývali pravidelnými návštěvníky – malíře Jožu Uprku,sběratele Františka Kretze a profesora Josefa Klvaňu, k nimž nutno připočítat i pravou Stanclovu ruku – lékárníka Viktora Nečase.

Antonie Stanclová, manželka lékárníka a starosty města v jedné osobě, měla sice k ruce služku, ale i tak měla stále plné ruce práce, neboť se vařilo poctivě z toho nejlepšího, co dal dvůr, zahrada a sad, či co dodal spolehlivý řezník a kupec.

Tradici měšťanských zásad, k nimž patřilo mimo jiné i společné stolování rodiny, převzal syn Josef Stancl ml., rovněž lékárník. Ten si přivedl do domu U Zlaté koruny manželku z Ratají, dceru tamějšího oblíbeného nadučitele Antonína Brablce Miladu,učitelku, výtečnou kuchařku. Josef Stancl junior šel v mnoha ohledech ve šlépějích svého otce. Tak byl dům U Zlaté koruny i za jeho éry místem, kam nejen pro lék, ale i pro radu či na kus řeči přicházeli mnozí Hradišťané, pro něž se dům s lékárnou stal symbolem historických tradic královského města. 

Veškeré vazby na minulost byly v roce 1948 přetrženy komunistickým převratem. O necelý rok později byli manželé Josef a Milada Stanclovi s dětmi a osobním majetkem vyvezeni z domu U Zlaté koruny na popelářském voze do náhradního bytu.

Patrně nejen praktická kuchařská potřeba, ale i snaha uchovat si ve zlých časech paměť a s ní i naději, vedla manžele Stanclovy k uspořádání sbírky rodinných receptů, do níž zahrnuli jak recepty vlastní kuchyně, tak mnohé z „kuchařek“ maminky (stařenky) Antonie a příbuzných Stanclovy rodiny, zejména tet a neteří, ale i manželek přátel a známých z příslušných společenských kruhů. Také dobové míry a váhy místy odkazují na starobylý původ receptů.

Pro někoho zůstane tato drobná knížka jen souborem kuchařských předpisů. Ale ani to není málo; vždyť připravit si podle některých z nich jídlo, může být zajímavým kulinářským dobrodružstvím. Věřme však, že pamětníkům rodinná kuchařka Stanclových poskytne k chutné krmi ještě něco navíc - vzpomínku na časy, kdy se do vody na slepičí polévku dávala ještě vařit opravdová slepice.

Snahou editorů bylo zachovat archaizující a autentickou podobu jazyka, proto text uveřejňujeme bez jazykové úpravy tak, jak je uveden v originále. Prohřešky proti současnému spisovnému jazyku nechť nejsou na újmu kulinářskému zážitku u prostřeného stolu.

Dobrou chuť.