Knihař znásobuje v knize krásu a sílu myšlenky jejího obsahu i vzhledu. F.J.

Znamením celoživotní práce a tvorby zasloužilého pracovníka kultury FANKA JILÍKA se stala kniha. Znamením trvalým a mnohovýznamovým. Na počátku to byl hluboký čtenářský zájem, který záhy přerostl v touhu proniknout k podstatě knihy jako tvůrčímu činu, projevu duchovního bohatství člověka, zdroji etických a estetických hodnot a ideálů. Odtud onen zájem o výtvarnou podobu knihy, tvář, v níž se odráží vnitřní kvalita. Odtud i ona touha knihu vyslovit, dobrat se vlastního uměleckého vyjádření.

Výsledkem jsou nejen stovky krásných knih, které vyšly z knihvazačské dílny Fanka Jilíka v Kunovicích, z nichž mnohé jsou ozdobou státních a vědeckých knihoven vysokých škol a dalších institucí i knihoven soukromých, ale také vlastní tvorba literární, v níž zachytil kraj svého dětství a mládí – Slovácko.

Všem knihám, ať již těm, které prošly rukama knihvazačského mistra, či těm, které po večerech vznikaly v jeho slovácké jizbě nad čtvrtkami nepopsaného papíru, vtiskl kunovický rodák kus svého poselství o potřebě krásy, o hodnotách dětství a mládí, i o potřebě hledat a tvořit, neboť jen práce tvořivá a radostná – bez ohledu na to, jedná-li se o práci rukou či mysli – zanechává stopu v nekonečném vesmíru, stopu, která vrací smysl rozpornému, častěji bolestnému než radostnému lidskému bytí...

Fanek Jilík se narodil 4. července 1914 v Kunovicích. Jeho otec, změstnanec na dráze, vášnivě rád četl, matka, prostá venkovská žena, měla něco z vlastností lidových písmáků. Ovlivněn tímto prostředím toužil stát se malířem. Jeho výtvarného nadání si povšiml učitel Domin Černý, sám výborný malíř a kreslíř, a pokusil se přesvědčit rodiče, aby chlapce dali studovat na školu uměleckého zaměření. Ne touhy, ale praktické potřeby a možnosti sociální tehdy rozhodly i v tomto případě. Fanek šel na řemeslo – učit se knihařem, a tak se v roce 1928 stává žákem odborné a poté mistrovské školy knihvazačské, kterou tehdy v Uh. Hradišti vedl akademický malíř a grafik, významný blibliofil, Ruda Kubíček. Právě v tomto řemesle mohl najít Fanek Jilík uplatnění svých výtvarných ambicí a v Rudovi Kubíčkovi našel toho nejlepšího učitele. Na dělnou atmosféru školy, silně ovlivněnou osobností ředitele Kubíčka, po létech vzpomíná: „Přicházíval často s novými technikami, které se snažily dát knize všechno, aby už svojí vazbou a dekorem mluvila o obsahu... Vysvětloval nám taje dobových vazeb, zapomenuté nebo zřídka užívané techniky. Dozvěděli jsme se o technikách zdobených dekorem vyřezávaným v kůži, o vazbách s puncováním zdobeným slepotiskem, zlatem, o vazbách mořených, o knihách se zlatou vyškrabovanou ořízkou, o vazbách do pergamenu podle historických vzorů, o vazbách s gotickým přídeštím, o konzervaci starých tisků a jejich opravách. Samozřejmě, že vědět bylo málo. Museli jsme všechny tyto práce také provádět. Museli jsme se naučit zpracovávat potahované papíry, škrobové, olejové, grafické ozdoby na předsádku, připravit kůži, jinak suchou teletinu, jinak vepřovici, jinak šagrén, safián, marokén. Zvláštní práce byla z pergamenu, který se musel vypracovat do průhlednosti. Ale naučil nás také podle starého receptu pergamen vyrábět... A tak jsme po absolvování školy odcházeli s bohatými vědomostmi do praxe, kde jsme pak mohli knize sloužit tak, jak nás to naučil náš učitel...“

Odkaz svého učitele Rudy Kubíčka i dobrou tradici uherskohradišťské knihvazačské školy rozvíjel Fanek Jilík po celý život, ať již v knihařských dílnách ve Vsetíně, Slavičíně, Piešťanech, Lipsku, Zlíně, Praze, či od roku 1953 ve vlastní dilně v Kunovicích. Vychází vždy ze zásady podřídit výzdobu knihy jejímu obsahu. Ten se snaží vyjádřit bez přehnaného zdobení, bez zbytečného efektu, stylizovaným dekorem, pro nějž je charakteristická úsporná zkratka. Každou knihu chápe jako svébytný celek vymykající se nepoučené libovůli, jako osobité duchovní klima, podléhající plně svému vnitřnímu řádu. Tato cesta ho dovedla logicky k vlastní výrobě předsádky, pouzdra nebo desky knih. Jeho řemeslná zručnost a důmysl ho dovedly k úspěšnému uplatnění řady vlastních technologií, jimiž ovlivnil i jiné mistry oboru.

Vztah Fanka Jilíka ke knize krystalizoval zákonitě vlastní literární tvorbou. V roce 1945 uvítal sbírkou básní „Z Moravěnky“ v Praze osvobození. V knížce povídek „Děcka“ se v roce 1947 obrací k dětské tématice, zasazené do prostředí rodných Kunovic; zůstává jí věrný i v románu o dětství slováckého chlapce „Bosá léta“ (1960). Kolorit výročního i rodinného zvykosloví je pozadím humoristického románu o vesnickém zlodějíčkovi „Komu se zelení“ (1967), zatímco v románu „Hesla na vratech“ (1968) se zabývá složitou problematikou združstevňování vesnice. Román posloužil jako předloha k filmu zasloužilého umělce Antonína Kachlíka „O moravské zemi“. V roce 1984 vydává básnickou sbírku „Roky“, o čtyři roky později realizuje ČST Bratislava jeho scénář „Počítání havranů“.

Výčet kulturních aktivit Fanka Jilíka zejména na úseku práce s mladými autory a v oboru lidových tradic, písní a tanců, přesahuje možnosti textu katalogu. Připomeňme alespoň dlouhotrvající spolupráci s redakcí Slovácké jiskry a zejména s časopisem Malovaný kraj (členem redakční rady je od založení časopisu). V roce 1984 byl Fankovi Jilíkovi udělen titul „Zasloužilý pracovník kultury“.

Životní jubileum je vždy příležitostí k ohlédnuté za dosavadní prací, tvorbou; u pětasedmdesátiletého Fanka Jilíka se však nejedná o uzavřenou kapitolu. Dál rozvíjí odudy svých literárních postav ve scénáři připraveném pro televizní realizaci podle románu Bosá léta, dál dává ve své malé dílně krásnou tvář knihám. Skloněn nad špaletou vede pevnou rukou zlaté linky, jimiž je ohraničen svět snů a myšlenek uzavřených v knihách. Bohatství svých zkušenosti předává sedmnáctileté vnučce Petře, žačce středního odborného učiliště polygrafického průmyslu v Brně, která hodlá převzít štafetu krásného knihvazačského řemesla.

Text katalogu výstavy „Knižní vazby Fanka Jilíka“ v Zámecké galerii v Buchlovicích, 1989.