Když má vlak zpoždění
Oslovení „vy bando“ mělo odjakživa pejorativní přízvuk. V dobách klukovských nás tak dospělí okřikovali, pokud jsme narušovali nějakým rámusem či jiným nepřístojným chováním poklid, jevící se nám jako stojaté vody, jež je třeba rozčeřit. Dělo se tak například natíráním klik venkovních dveří domů některých zvláště nerudných a neoblíbených důchodců, hořčicí. Pak jsme zazvonili a bezpečně vzdáleni od místa činu se radovali z jejich popudlivých reakcí. Byli jsme prostě „banda“. Tehdy jsem já ani mí kamarádi netušili, že „banda“ nemusí být výlučně oslovením pro narušitele veřejného pořádku, anebo ještě jinak – že může být i banda, která dokáže strnulé vody lenivého poklidu a průměrnosti narušit i vyvoláváním pozitivních emocí. S jednou takovou bandou jsem se setkal v předvečer 1. máje v Kongresovém centru REC Group ve Starém Městě v pořadu Moravský kabaret s podtitulem „Na druhé koleji 14.32“. Vlastně to byly bandy dvě. Tou první byla virtuózní Hudební banda v čele s primáriusem Jiřím Pospíchalem, která má bandu rovnou v oficiálním pojmenování, a svou virtuozitu potvrdila již v úvodním minikoncertu ze skladeb Nicolae Buica, Franze Lehára, Gézy Horvátha, Pablo de Sarasate a cimbálových variací Petra Gablase. Tou druhou byl Taneční soubor Hradišťan, ale mohli bychom klidně říci „taneční banda“. Spojením těch dvou vznikla velmi třaskavá směs, nabitá silnou, uhrančivou emocí, vybuchující v eruptivních výronech hudebních a tanečních nápadů.
Ne vždy se divák setká s tak dokonalým souzněním v „bláznění“ dvou profesionálních těles, které se jindy a jinde zabývají převážně vážnými hudebními a tanečními tématy. Tady se na scéně odehrávalo krásné ballabile, v němž se místy motivačně ozýval rej masopustní, oproštěný od nánosů pamětné tradice a dolující své motivy kdesi z hloubi věků lidské kultury, kde láska a smrt byly chápány jako rovnocenné milenky člověka, věrné a vášnivé, které byly zvány ke stolu, k poháru vína i k tanci.
Těžko mi bylo rozpoznat – ať šlo o hudbu nebo tanec - co mělo navrch nad čím: zda stylizace a řád nad volností a improvizací anebo obráceně. Koneckonců, není-liž mistrovstvím právě tato schopnost znejistit domýšlivý, zdánlivě analytický úsudek diváka?
Tanečnice byly krásné a smyslné, což každý mužský divák zpravidla ocení. Ba nabyl jsem dojmu, když se přiblížily v závěru svých tanečních kreací k diváckým řadám, že se dívají se zalíbením právě na mne. Můj zdánlivě analytický úsudek naštěstí záhy přehlušil zvuk nádražního hlášení, že vlak, který měl přijet ve 14.32 a měl zpoždění, právě přijíždí na druhou kolej, a peron, ještě před chvílí dějiště obrazů „okamžitého a pomíjejícího splynutí lidí vytržených ze zaběhlých kolejí všedních dnů“, se vyprázdnil. Kdyby se tak nestalo, možná bych zklamán zjistil, že ony pohledy nebyly určeny mně, ale Igorovi Stránskému sedícímu po mé levici. Takto jsem z představení odcházel samolibě spokojen.
1. května se mají dva lidé políbit pod rozkvetlou třešní. Mě o den dříve políbila celá banda. Banda báječných muzikantů (včetně jedné půvabné hudebnice), tanečníků a tanečnic, a ti, kteří ten pořad vymysleli, dali dohromady a do kostýmů: Laďka Košíková, Eva Jiřikovská, Vlastimil Peška a Jiří Pospíchal. Byly to sladké polibky v předvečer 1. máje 2015.
Jiří Jilík