Kapitola XV.: Ach, Brozané, pomožte (Díl 2.)

  Židovského obyvatelstva Letochovi jako „křesťanovi“ patrně líto nebylo; jak jinak se vysvětlit, že se o utrpení Židů nezmiňuje, přestože právě tento vpád znamenal krutou genocidu spáchanou na židovské komunitě. Svědectví těch, kteří přežili, vylíčil v dnes již zapomenutém spisku vydaném v roce 1923 uherskobrodský publicista Ferdinand Prager.

 „Přímo hnali se (Uhři) k židovskému ghettu ze snahy ukojiti touhu po kořisti a vrhli se jako vlci na beránky. Židé z větší části od časných hodin toho dne trvali v modlitebně, neboť bylo výročí pádu Jerusaléma, a tu pohřížení jsouce v odříkávání žalmů, vyjadřujících bolest nad zkázou velechrámu, netušili, co se na ně zvenku hrne. Nepovážili, že sami dnes jsou k záhubě určeni. ... Divoši seskákavše z koní, vrazili sem a bez slitování židy vraždili. Zvrácené stolice, potrhané a rozházené listy Thory, které jako utrhaná křídla bělásků prostorem lítaly, úpěnlivé volání pobitých, stopy prolité krve na podlaze a na stěnách, vyznačovaly onu hrůzu vpádem Maďarů způsobenou. První padl rabbi Akiba se slovy: Schema Israel (vyslyš mne Bože), pak kazatel Nathan Neta, který právě zahalen jsa obřadním pláštěm, odříkával denní modlitbu a podle rituelního ustanovení nesměl se s místa hnouti, ani kdyby ho jedovatý had uštkl. Byl mečem na tři kusy rozťat. A k němu právě vztahuje se kamenný, ve tři jehlance vybíhající památník, jejž židé dnes obstupují. Nese svrchu letopočet 5443. Obšírný hebrejský nápis zarůstá mechem a vyčíst z něho lze, že „tu leží náš svatý rabbi, vzácná nádoba boží, okrasa thory, Nathan Neta, jehož duše odešla z čistého těla, aby zvelebila jméno Jehovy“. – Při něm přiložen jest rabinátní asesor Abraham, který na rožni pálen byl, když vojákům zdálo se málo peněz, které jim jako výkupné nabízel. Byl literárně vzdělaný a celé dny leže v knihách, předpovídal, že jakási velmi krutá zkouka obci se chystá. Před očima všech zabit kantor Eisik, jeho zeť Isák Chari, i zpěvák Mojžíš, jehož se vzpomíná, že svým překrásným hlasem obec obveseloval a život v čistotě a odříkání vedl. Rabbi Eljakum ušel smrti, neboť zavčas, ač ztýrán jsa a leza po čtyřech, přinesl peníze a se vyplatil.

  Lupiči pak vrhli se na blízké židovské jatky, kde byli židé ukryti, a tam nanovo řež začala. Ranám podlehl i starší židovský jménem Wolf „Weiner“, který býval důvěrníkem židovstva při guberniu zemském a před časem při pronásledování židů ve Vídni do ghetta uherskobrodského se uchýlil. Dále správce templu Abraham Hranický nabízel jako výkupné 100 tolarů; peníze mu vzali a zabili ho. Tak pochodil i Josef Kohn, ač složil 500 tolarů.- Učitelé Jakusiel a Isák, kteří nikdy nescházeli, když o něco dobré se jednalo, byli zabiti a rozsekáni. Lékaři Jesaia a Ckaim, kteří svým barvířským uměním mnoho dobrého při moru r. 1681 vykonali, byli sťati. Rabbi Mordechai byl do srdce střelen, jeho choť, majíc 100 zlatých v sukni zašitých, skočila do studně, odkudž ji rebelanti vytáhli a peněz se zmocnili. Sluha obecní Lebelle, ač choť jeho a sedm dětí na kolenou prosili, byl zabit a jeho rodina pošlapána koňmi. Židovka jedna, dcera Isáka Isrlo, z žalu nad smrtí otce svého skočila s hradeb; židé lezli do komínů, do sklepů, do žlabů na střechách a do posádů obilí na půdách; plných sedm hodin krveprolití trvalo a hlavním slidičem byl jistý Šohajda. Když míra ukrutností byla dovršena, tu za zvuků trub, mísících se v nářek pozůstalých a praskot hořících stavení, odtáhli lupiči k Bánovu, vzavše sedm židů předních rodin jako rukojmí, které pak na hradě Beckově nad Váhem umístili, načež odtud po složení výkupného propuštěni byli.“

  Jak nebýt otřesen při četbě těchto řádků? A jak nebýt otřesen zjištěním, že zlo v člověku neodešlo se 17. stoletím, ale s jeho běsy se museli lidé potýkat i ve století následujících a v nové, ještě děsivější podobě i ve 20. věku. Ba je až k nevíře, že je v člověku přítomno i na počátku 3. tisíciletí a zdá se, že jen čeká na příležitost, aby mohlo znovu nastolit svoji hrůzovládu.

  Jak vzpomíná Prager, brodští židé si ve výročí po staletí v synagoze připomínali jména obětí. „Toho dne postí se deset chudých židů brodských trvajíce již od slunka východu na motlitbách, ostatek pak dne jest rozjímání a návštěva židovského hřbitova, k němuž hlavně dnešního dne odnášejí se připomínky na doby minulé. Na opuštěný hřbitov, kam celý rok noha nevkročí, vcházejí židé jeden za druhým a po kosmatém, mechem travním zjemnělém koberci berou se k mohutnému kameni, u něhož konají motlitby za ty, kteří tu ve společném hrobě jako oběti maďarského násilí roku 1683 pochování byli. Obráceni jsouce k slunce východu obklopují k zemi nachýlený pomník a naklánějíce se, odříkávají monotónním hlasem  nesrozumitelná slova.“

  Ferdinad Prager, za jehož časů se ještě vzpomínkový obřad v brodské synagoze pravidelně konával, netušil, že skutečné peklo mělo teprve přijít. Že nebude dlouho trvat a nastane doba, kdy nebude mít kdo vzpomínat. A židovský hřbitov v Uherském Brodě se stane místem, kam zabloudí jen sem tam osamělý návštěvník, možná potomek někoho z těch, kteří přežili i civilizované 20. století. Hřbitovní brána je trvale uzamčena a klíč je nutno si vypůjčit v městském informačním středisku.    

  Náhrobní kameny jsou jen zdánlivě mlčenlivé, ve skutečnosti křičí bolestí. Ale křičí jinak než člověk, křičí jen tak, jak kameny dovedou. Jejich hlas bohužel nepřehluší decibely současnosti. Všimli jste si, kolik lidí dnes nosí na uších hudební sluchátka? Co jim mohou nějaké kameny povídat...