Kapitola XV: Ach, Brozané, pomožte! (Díl 1.)
„Když se nepřítel ze Zálesí navracoval, tehdy nedaleko města mašíroval, takže bylo slyšeti naříkání lidu zajatého, kteří volali s pláčem: „Ach, Brozané, pomožte!“ Ale tu nebylo možné takové síle odolati a z takového zajetí pomoci.“ Kolikrát asi byli obránci hradeb města Brodu svědkem obrazu, který zaznamenal městský syndik Letocha.
O velkém štěstí mohli mluvit lidé z okolních vesnic, kterým se podařilo utéci pod ochranu městských hradeb – pokud se ovšem o blížícím se nebezpečí dozvěděli včas. Strategická poloha města na brodě přes řeku v místě, kde se sbíhaly cesty od horských průsmyků, v době válečné nebyla rozhodně potěšitelnou výhodou. Jeho hradby stály v cestě všem, kteří přijížděli s dobyvačnými úmysly od Vláry, Hrozenkova či Strání. A bylo jich v 17. století více než v kterémkoli století jiném. Město bylo v permanentním ohrožení; jeho hradby byly sice pevné, ale nikoliv nedobytné. Části zdí, jimiž bylo město obehnáno, i jedna z bran, jíž se do města vstupovalo, zůstaly zachovány podnes. Kdysi měly být ochranou jedněch a hrozbou druhým, dnes jsou pouhou památkou, která dodává městu punc starobylosti. Na hradbách a jejich obráncích závisel život všech a proto jim byla věnována mimořádná pozornost. V nejistých časech se všichni museli podílet na jejich opravách a zpevňování a jejich přelézání a poškozování se zvlášť přísně trestalo. Při soudu byl tento přečin zvlášť přitěžující a provinilec býval trestán i ztrátou hrdla.
Ze čtyř městských bran, které stály ve směru čtyř světových stran, se dochovala jen brána severní, nazývaná Prakšická anebo Zámecká, podle zámku, který se k ní přimykal. Dnes už ji ale nikdo jako bránu do města nevnímá – je z ní vstup do Muzea J. A. Komenského. Vchod do brány uzavírala dobře okutá dubová dvojkřídlová vrata. V průjezdu stávala brána pro hlídače, branného, s lávkou. Na severní straně ve zdivu osazený trám, do něhož zapadl spouštěcí most. Nahoře v rozích byly ve zdi dva otvory pro lana nebo řetězy. Hradební zeď byla zpevněna hradebním příkopem, přes který se kladl spouštěcí most. Nejvyšší a nejpevnější byla Dolní brána, Nivnická, směřující k Olšavě, odkud přicházelo nebezpečí nejčastěji. Proto byla zbudovaná z kvádrů a uzavírána dubovými, železem pobitými vraty, později mříží s dřevěným, dobře okovaným hřebem, spouštějícím se na nepřítele.
Každá brána měla svého stálého strážce, branného, který nad ní bděl dnem i nocí. Tito branní patřili k nejdůležitějším městským služebníkům, a proto jím mohla být jen osoba spolehlivá a poctivá. Dříve, než byl přijat, složil přísahu do rukou městské rady a započal řádnou službu. Klíče od bran po jejich uzavření, což bylo hodinu po západu slunce, branní odevzdávali primátorovi, který byl současně velitelem města. Branný měl povinnost vykonávat svou službu poctivě a nesměl se vzdálit od brány. Vnikl-li do města zloděj nebo vypukl-li požár, zvonil zvoncem na poplach. Stejně, blížil-li se nepřítel.
Ne vždy to bylo co platné. V létě roku 1621 vydrancovali města vojáci Betlehena Gábora a „zanechajíce město a tu všecko okolo města pusté, pryč odtáhli.“ Ale ani císařští, kteří městu měli pomoc, se nechovali lépe, ať již přitáhla armáda generála Bukvoje, v roce 1623 vojáci Lichtenštejnovi, později rejtaři hejtmana Thena, pěchota Thunova, v roce 1625 vojska Mansfeldova či Valdštejnova. Nám již známý letopisec situaci zaznamenal slovy: „A takové silné lotrování, jak Jeho Milosti Císařské lidu, tak i nepřátelského za dvě neb tři léta trvalo, a tak role jak při městě, tak i v dědinách zpustly a jako nějaký háj bylinami trním a jinými neřestmi zarostly, takže vlků, lišek a jinší zvěře ty časy v takových pustotinách dosti se narodilo. A lidu po dědinách žádných, ani psa, ani kočky nebylo, a ti, kteří se do města dostali ti hladem a zimou v hnojích, a jinde na hůrách a ve sklepích bídně mřeli.
Nejinak tomu bylo, když „Švejda do Moravy vtrhl“. Brod, který byl v té době bez větší posádky, otevřel dobrovolně své brány Švédům plukovníka Petra Andersena. Ačkoliv měšťané složili výpalné, přece Švédové při svém odchodu o týden později na vozech plných kořisti a s „všelijakými provianty, pivem, vínem a jinými loupežemi navalenými odešli“. Město zapálili, takže „rathaus, klášter, zámek, pivovar, stodoly, dvory, kromě kostela farního a koliksi domův všechno do gruntu shořelo a na miliony škody se stalo.“
Největší rabování postihlo město v roce 1683. 14. července toho roku uherské hordy protihabsburského povstalce Tokolyho vedené Adamem Petneházym přitrhly k Brodu a o 5. hodině ranní vpadly nedostatečně chráněnou Zámeckou bránu do města. Prameny uvádějí jízdu na koních o síle 5000 mužů, mezi nimiž byla i jedna žena za vojáka převlečená, – a na potkání chodce pobíjeli. „Úprkem vpadli s troubením a na šalmaje hraním s takovou fúrií, že koho napadli, stínali a stříleli. Po mordech vykonaných s koní poslézajíc, do rabování domů všech, jakož i také kostelů se obrátili. S koňmi do nich vjedou, oltáře obírati, rúbati, velebnou svátost po kostele rozsýpati, po ní se šlapati, hroby kostelní otevírati a pokladů v nich na tělách lidských hledati počali. Jinší po městě rozptýleni truhly loupali, skříše vyhledávali, víno ve sklepích rozsekávali a všechno zlé se ženským pohlavím až do poledně jsou prováděli. Město tehdy již zapálené pomaly celou noc hořelo tou stranú…“ Letocha, který vše viděl na vlastní oči, pořídil i seznam „zamordovaných,“ mezi kterými byli brodský děkan Václav Halámek, hejtman Václav Čerňák, purkrabí Jan Schwatzbauer a dlouhá řada dalších, oficírů, měšťanů, hoferů, vandrovních, panské čeládky, osob z předměstí, žen a dětí. O život přišel i městský kat Jiřík, který však neprodal svoji kůži lacino: „několik rebelantů mečem svým sťal, až na něj síla přišla, teprv jest zabit“.