VIII. kapitola: Senzibil P. Pavel Zíbal hledá Metodějův hrob

     Plynula léta. Církevní komplex na sadské výšině se stal Národní kulturní památkou a odborný svět vzal na vědomí i hypotézu Viléma Hrubého o hrobu arcibiskupa Metoděje v kostele na Špitálkách, na sadské výšině, které se začalo říkat také „metropolitní“. Zdálo se, že představy Antoše Horsáka o nejvýznamnějším kostele Velké Moravy chráněném hrádkem Děvínem na derflanskému „Kopci“, odvál definitivně čas. A tu, po čtvrt století, v roce 1992, zčistajasna, nepříliš nahlas, ale důrazně, zazněl hlas kněze – senzibila, který řekl: Vím, kde byl pochovaný svatý Metoděj. Ne na sadské výšině, ale u kostela Narození Panny Marie.                                    

  Ten hlas patřil páteru Pavlu Zíbalovi, rodáku z Vnorov, který v té době působil jako farář v Hluku. Kněz byl znám jako senzibil, který pomocí virgule dovedl najít skryté vodní prameny, místa vyzařující energie, elektrické kabely, potrubí, základy zdiva, dutiny, předměty do země druhotně vložené atd., jak už to patří k podivné profesi některých jedinců obdařených zvýšenou citlivostí.  Za bývalého režimu se těmito schopnostmi samozřejmě nemohl nijak honosit, a tak pokud je uplatňoval, pak jen v okruhu lidí, jimž důvěřoval. Sametová revoluce osvobodila i senzibily, vizionáře a vědmy a dala jim prostor k uplatnění jejich schopností.

  Je jistě velký rozdíl mezi odhalením vodního pramene a určením hrobu světce, a to tím spíše, když kněz doprovodil svoje vizionářské tvrzení podrobnostmi, které jsou na hranici, či spíše už za hranicí naší schopnosti brát takové tvrzení vážně. Starý kněz totiž tvrdil, že pohřbený Metoděj má na krku zavěšenou schránku, v níž je listina se staroslověnským textem.

  Nelze se ani divit vedoucímu archeologických výzkumů ve Starém Městě–Veligradu a nástupci prof. Hrubého dr. Luďku Galuškovi z Moravského zemského muzea v Brně, že odmítl investovat peníze a odborný potenciál k archeologickému výzkumu zdůvodněnému pouhou virgulí a vidinami jejího tvůrce. Byla to totiž právě virgule, která prozradila knězi-senzibilovi, kde svaté kosti odpočívají. P. Zíbal byl vytrvalý, a když byl odmítnut archeologickým pracovištěm, hledal podporu u církve. Našel ji na olomouckém arcibiskupství a na tamní teologické fakultě, která se rozhodla sondážní průzkum v místě určeném knězem financovat. V tom případě dr. Galuška, který právě prováděl revizní výzkum na Špitálkách, neměl důvod odmítnout odbornou práci na zakázku.

  Počátkem srpna roku 1993 několik místních kopáčů odkrývá první vrstvy zeminy při východní zdi kostela. Během týdne spustí sondu na místě určeném knězem. Dostanou se až do hloubky dvou metrů, ale nenaleznou nic kromě roztroušených kostí z více jedinců, úlomky novodobých cihel a malt, dále dřevěné pozůstatky rakví včetně železných kování. Ani bronzová mince a medailonek, které byly podrobeny zkoumání v Moravském muzeu, nepocházejí z velkomoravského období.

  Docent Luděk Galuška, po letech vzpomíná na průzkum slovy. "Ani sám páter Zíbal přesně nevěděl, kde kopat, virgule mu občas radila jednou tu a jindy zas o kus dál. Byl velmi nejistý. Rozhodující však byla skutečnost, že pod středověkým základem nebyl žádný starší základ, na který bychom museli narazit, kdyby mělo jít o 9. století, protože jak víme, Metodějova hrobka byla ve zdi. Šli jsme u zdi kostela do hloubky skoro dvou metrů, ale pod středověkým horizontem nebylo nic, jen naprosto neporušená zemina, což vylučovalo, že by o metr či dva dál mohla být jiná situace. Kostel v Sadech není a nebyl velkomoravský."

  Dne 13. srpna 1993 se u kostela v Derfli schází odborná komise k posouzení výsledků výzkumu. Je zde čestný děkan teologické fakulty profesor Vojtěch Tkadlčík, proděkan téže fakulty docent Miloslav Pojsl, generální vikář olomouckého arcibiskupství Msgre Erich Pepřík a samozřejmě také archeolog doktor Galuška, místní duchovní správce páter Bršlica i kostelník Josef Crla, který se podílel na výkopových pracích. Situaci společně se skupinou místních zvědavců sledovalo i několik novinářů, mezi kterými jsem byl i já.

  Archeolog seznamuje přítomné s negativními výsledky výzkumu. Pro pátera Zíbala je to osudová chvíle. Zástupci fakulty mají rozhodnout, zda se bude pokračovat na dalším místě. Přede dvěma dny totiž místní senzibil Jindřich Gloza pomocí kyvadélka situoval hrob sv. Metoděje o pár metrů dál, než určil kněz. Přítomní odborníci prohlížejí výkop, rozmlouvají a radí se.  Než odejdou na faru udělat zápis, oznámí docent Pojsl přítomným a po chvíli docent Pojsl verdikt komise: Výzkum je ukončen a nebude pokračovat! 

  Tak 13. srpna 1993 skončil poslední pokus prokázat velkomoravský původ kostela Narození Panny Marie v Derfli. Kněz Pavel Zíbal, po léta přesvědčený, že svatý Metoděj byl pochován právě zde, nedokázal, byť měl možnost, jaké se nedostává každému, podepřít svoji vizi hmotným důkazem.

  Ač od té doby uplynulo mnoho let, ani na prahu 3. tisíciletí neupadla záhada derflanského kostela v zapomenutí. Ba dokonce se znovu připomněla a poutá pozornost, skoro bych řekl, že očividně provokuje, aby si jí člověk všiml. Od roku 2004 mají její výzvu na očích věřící, kteří přicházejí do kostela na mši a vlastně každý, kdo do kostela zavítá. Mám tím na mysli onen kousek malby na epištolní zdi kostela, na němž je patrná ženská a dětská hlava v pozici, jakou známe z mariánských obrazů – Panna Maria s Ježíškem v náručí. Jak jsem se dozvěděl od akademické malířky Ludmily Borákové, která zlomek restaurovala, freska možná pokrývala celou stěnu. Co nám asi chtěl sdělit dávný tvůrce malby? Není snad někde pod nánosy omítek skryt i nápis, jehož existenci si, byť v nejasných konturách a nepřesných souvislostech, ve své vizionářské mysli intuitivně uvědomoval páter Pavel Zíbal?

(Za 14 dní:  Kotvice  –  Ve stínu pohanských bohů)

   Na snímku vlevo P. Pavel Zíbal, vpravo Josef Crla ukazuje místo, které P. Zíbal pomocí virgule určil jako místo Metodějova hrobu.