Kapitola XIV: Jak král Matyáš z bitvy utíkal (Díl 2)
Krále Matyáše jsme opustili ve chvíli, kdy prchá z prohrané bitvy u Bílovic. Podle Františka Palackého přejel přes brod a uháněl přes Bílé Karpaty ke Skalici. Nám již známý Václav František Letocha, městský syndik, autor prvních souvislých dějin města, který žil v Brodě v první polovině 18. století, však ví o událostech roku 1469 víc. Kromě jiného také to, proč král Matyáš zanevřel na brodské ševce. S jedním ševcem, který byl purkmistrem právě v době nešťastné bitvy, měl totiž své zkušenosti. Ona historie „in archivio (v archivu) městském zaznamenána jest,“ sděluje ve svých Pamětech města brodu uherského. A jak to tedy tehdy bylo?
Matyáš z řečené bitvy prchal do Uherského Brodu, kde měl svůj hlavní stan. Ale do města se nedostal, hrozilo mu, že padne do zajetí „pro Čechy, kteří okolo města sem tam šermovali“. Přebrodil tedy Olšavu a ukryl se v lese zvaném od těch časů Králov. Tam ho našel jeden brodský předměšťan, který jel do lesa na dřevo a vzal jej na nocleh k sobě domů. Oblečen ve vojenské haleně, zůstal nepoznán. Až teprve v noci... Však se zaposlouchejme do Letochovy češtiny 18. století:
„Když již povečeřeli a všechno se k spaní chystalo, král s peci slezl, a aby mu toliko nějakou lampu neb střípek hořeti nechali, žádal, což se také stalo. A když čeládka ven, hospodář pak s hospodyní do komory spáti ušli, král rozžíce při sobě mající sloupek, shodíce se sebe halenu, breviář svůj vytáhl a Pánu Bohu se modlil. Sedlák, kterej v komoře ležel, když skr rozpojené dveře již po dlouhém časi ve světnici svítiti se viděl, skrz skupinu nakoukal, co by to znamenalo. A hle, spatří, že tu jeden pán, majíce zlatej kříž na sobě pověšený, též šaty skvostné, tu sedí a z breviáře se modlí, v tváři pak, že ten jest, kterého sebou z lesa přivezl. Nevědouc tu co činiti, přestrašený jsouce svou ženu vzbudil a jí to všechno ukazoval... Když bylo raníčko, sám král hospodáře zavolati dal a k němu mluvil: „Abys ty můj dobrý člověče a poddaný, věděl, že dnešní a včerejší den domek tvůj, ač dosti špatný, jest královskou residencí učiněný. Já jsem král Matyáš, pán Tvůj, který jsem do lesa, v kterým jsi mě našel, byl zahnaný. Pročež ihned do města jdi, ať purkmistr, s kterým pilné věci mluviti mám a jemu něco jistého nařizovati budu bez meškání ke mně se najíti dá.“ Sedlák učiníce králi velkou poklonu a prosíce, aby mu odpustil, že jej lípej neakomodíroval, na poručení královské do města odešel a purkmistru věrně vyřídil.“
Nu a tu nám vstupuje do hry švec, který byl tehdy v Brodě purkmistrem. Jednak nevěřil, že by se král někde na předměstí objevil, jednak měl plné ruce práce, protože právě nakvašené kůže překládal z kádě do kádě. Vzkázal tedy po sedlákovi, že „kdokolivěk jest tam venku, že tak daleko má k němu, jako on tam a že od práce nemůže odejít. Taková „darební a ničemná“ odpověď krále zamrzela a znovu, tentokrát již s důkazem své královské přítomnosti, pro purkmistra poslal. Teprve teď se švec lekl a přestrašený, „tak jak v svej zástěře a ušípanýma rukama byl, toliko pláštík na sebe vtrhnouc, na předměstí běžel a královi se presentíroval.“
Není divu, že se král Matyáš urazil a za tu nezdvořilost ustanovil, aby v Brodě žádný člověk neb měšťan řemesla ševcovského „na časy věčné do ouřadu košnelského přijímán a sázen nebyl.“ Byť „purkmistra nemusel“, na město samo se nerozhněval, ba dokonce významně mu pomohl. Vyplatil je ze zástavy a vydal privilegium, aby „žádnému vícej zastavováno nebylo, nýbrž na budoucné a věčné časy vždy královské sloulo.“
A nezapomněl se odvděčit sedlákovi, který mu poskytl nocleh. Otázal se ho, „jakou milost za to míti chce.“ Ten krále požádal, aby „na robotu nejezdil, ani nechodil a platů žádných nedával, což také i obdržel“. Dvůr sedláka osvobozeného od robot a dávek, podle pozdějšího majitele zvaný Šubrtovský, stával v místech nádraží. Než byl zbourán, ukazovala prý jeho poslední majitelka jako pamětihodnost stůl, o který opřen král Matyáš odpočíval.
Historka má všechny znaky pověsti a jako pověst je také tradována. Nicméně, zase jsme u onoho příslovečného šprochu, na kterém bývá pravdy trochu. Ono královské ustanovení v Uherském Brodě dodržovalo až do poloviny 19. století, jmenovitě do roku 1864, kdy bylo porušeno a konšelem a policejním inspektorem se stal švec. Na neobvyklý Matyášův nocleh „pod širákem“ máme ještě jednu památku - onen lesík, ve kterém se král ukryl. Táhne se mezi Bánovem a Nivnicí, asi hodinu cesty východně od Uherského Brodu; podnes je městským majetkem a jmenuje se Králov. Pod tímto názvem je zanesen i v mapách.
Cesta na Králov začíná nad Nivnicí a vede krásnými loukami kolem dvou romantických kapliček. Protáhlý hřeben pokrývají tři lesíky, kdysi však to prý byl jednolitý hvozd, který se táhl až k uherské hranici. Z návrší je vidět jak do údolí Olšavy, na Uherský Brod, tak na Bánov a hradbu Bílých Karpat s Lopenickým sedlem na obzoru. Vydal jsem se do těch míst v roce 2006, když jsem připravoval knížku o vlčnovské jízdě králů. U borového hájku jsem se setkal s místním houbařem a od něho se dozvěděl, že cestě, po níž jdeme, se říká březovská. „Je to velice stará cesta a vedla z Uherského Brodu na Březovou, březovským sedlem a bošáckou dolinou na Slovensko, až ke Skalici.“
Jakže to napsal František Palacký? „Matyáš plný hněvu a hoře nezastavil se prý než až v Uherské Skalici.“
No vida, možná stojíme právě na tom místě, kde kdysi zanechal svoji stopu prchající král Matyáš. Je to zvláštní - tolik století nás dělí od té chvíle, ale země pod našima nohama je stále táž. A naše šlépěje splývají se šlépějemi všech, kteří tudy kdysi šli. A jednoho dne s nimi splyneme i my sami.