Kapitola XIII: Bitva na Luckém poli (Díl 2)
A co se na Luckém poli vlastně událo?
Nechme si o tom vyprávět Františkem Palackým: "Z obou stran brali se tam knížata s celým vojskem a pompou velikou; avšak hned při rozbíjení táborů povstaly svády.... Uhři bez vědomí krále svého k ochraně svého ležení kázali střelcům svým, divokým Bisenům a Sekulům, postaviti se mezi oba tábory, čehož arci Čechové nemohli vykládati sobě za přátelské znamení, pročež chopivše se zbraně, v okamžení octli se v zápasu. Strhl se boj velmi krutý (13. máje) a Uhři zvítězili na tom místě, zabivše Čechům udatného Juříka, žateckého kastelána, i větší částku pluku jeho, takže i Vladislav dal se již na outěk. Zatím ale Ota i Soběslav kopéčkem obešedše tábor uherský se čtyřmi moravskými a tolikerými též českými zástupy, obořili se naň stranou. Tak nenadálému outoku nemohli Uhři (jichžto král právě tehdáž s arcibiskupem ostřihomským a s pány svými stoloval) odolávati dlouho; celé vojsko v náramném zmatku rozutíkalo se, takže konečně i vítězní Sekulové a Biseni prchnouti museli a veliké množství pánů uherských přišlo o život. Čechové a Moravané stíhali poražené Uhry až k řece Váhu, ve kteréž také mnozí z nich utopili se; a celý tábor uherský padl vítězům v kořist." Jak už to v takových případech bývá, vítězové slavili a měli proč, neboť ukořistili nepříteli velké poklady, totiž „báječné množství zlatých a stříbrných nádob“.
Nenadálou, neblahou a předem nerozmyšlenou, krutou a krvavou nazývá bitvu na Luckém poli Kosmas. Původní záměr obnovit přátelství, či spíše nastolit mír, se rozplynul vniveč, a Poolšaví i nadále zůstalo horkou hranicí.
A tak už zbývá jenom odpovědět na poslední otázku - kde konkrétně Lucké pole, na němž místo plánovaných přátelských přípitků tekla krev, vlastně bylo, neboť pojem "v blízkosti potoka Olšavy" dává příležitost k různým výkladům.
Vyjděme z Kosmova textu: k bitvě došlo zcela určitě v místech, kde se říčka dala lehce překročit; nezapomeňme, že mělo jít o mírová jednání a Olšava tedy měla spojovat, nikoliv rozdělovat. To znamená, že se setkání muselo uskutečnit při brodu. A ten byl právě tam, kde je dnes město Uherský Brod. To ještě v roce 1116 neexistovalo, z pramenů však víme o osadě Neradicích, ležící na brodě. Vesnice se nacházela zhruba v místech uherskobrodského pivovaru a okolí, což je dnes hustě zastavěná část města. Brod, na kterém se vybíralo mýto, byl tedy někde na příslušném úseku Olšavy. A ještě něco můžeme z pramenů vyčíst - Lucké pole nebylo jistě přímo na řece, ale dál od říčního toku v rovinatém nezalesněném terénu, který byl, jak rovněž vyplývá z Kosmova textu, od Olšavy oddělen pahorkem. Jenomže to všechno nestačí k tomu, abychom si mohli říci: Tady to bylo!
Stejně uvažoval i historik a archivář Metoděj Zemek (1915-1996), který se mj. zabýval moravskou vlastivědou, především pak oblastí jihovýchodní Moravy. V písemných pramenech se vyznal jako málokdo, jejich výpovědní hodnota však v tomto případě končí právě na břehu říčky. Byl si vědom, že rozřešit historickou hádanku by mu pomohla stopa v terénu, třeba v pojmenování, lidové podání, pověst vztahující se k místům, kam by bylo možno bitvu v souladu s Kosmovým textem situovat. A tak se tu stopu vydal hledat. Ta místa dobře znal, vždyť se narodil ve Vlčnově, vesnici, která leží právě ve zmíněném nárazníkovém pásmu mezi Olšavou a Bílými Karpatami.
Jeho výprava do krajiny Luckého pole, zdá se, pomohla historickou hádanku vyřešit. V blízkosti obce Slavkov totiž narazil na podobné zeměpisné označení. Kosmas ve své kronice psané latinsky označuje pole názvem Lucko nebo Lusco, což zní foneticky Lusko. A právě tak lidé nazývali ještě ve 2. polovině minulého století mírný svah v katastru mezi Slavkovem a Dolním Němčí, napravo od silnice spojující obě obce. Také potok, který teče z Horního Němčí přes Slavkov do Dolního Němčí, byl podobně nazýván – Lucko, Lusko nebo Luvno. (Jižně od Slavkova pak získává název Okluka.) Trať i potok jsou pod těmito názvy zaznamenány i v topografických mapách z let 1875–1883 a v některých mapách pozdějších. Historik si rovněž poznamenal, že místní občané, starší sedmdesáti let, jmenují pole i potok zřetelně slovem "Lucko," kdežto mladší generace "Lusko". Na další zajímavosti narazil v lidovém podání - Kosmovu zprávu o Luckém poli převzal i autor obecní kroniky ve Slavkově a okomentoval ji ústní pověstí, že na místě označeném jménem Lucko, prý kdysi stávalo město. V prostoru Luckého pole, jak jej Zemek lokalizoval, je mezi lidmi uváděno také pojmenování Podbojisko. A konečně - nedaleko Dolního Němčí jižním směrem se nachází lokalita Tábořisko. V hypotéze o bitevním poli mezi Slavkovem a Dolním Němčím nechybí ani pahorek, který obešla knížata Soběslav a Ota. Mohla to být Černá hora jihovýchodně od Uherského Brodu, svažující se k Olšavě.
Poté, co svoji hypotézu v roce 1972 uveřejnil v podnes citované monografii Moravsko-Uherská hranice v 10. - 13. století, bylo Lucké pole mezi Slavkovem a Dolním Němčí zaneseno i do turistických map. (Mezi kótou 306, na níž je dnes vysílací věž, a někdejším Padělským mlýnem.) A tak je najdeme i na turistické mapě na internetu. Stačí pár kliknutí a počítač nás upozorní na místo, kde se před devíti stoletími setkali panovníci, jejichž dobré úmysly nakonec vydláždily cestu do pekel.
Krajina Luckého pole podél silničky do Slavkova je jen a jen pole. Doslova a do písmene. Kus země, na níž jsou po staletí obdělávaná pole, již dávno ztratil řeč. Neprobouzí v člověku tušení cítěná na valech dávných hradisek či v mohylových polích.
Jen Olšava ví své, ta si pamatuje, ale nic víc neřekne. Možná proto, že si víc nezasloužíme. Vždyť i na břehu, kde kdysi odpočíval Kosmas, je místo zeleného trávníku betonové koryto. Co, my lidé, nevíme, nemůžeme zkazit!