Kapitola XIII: Bitva na Luckém poli (Část 1.)

  Máme jen nemnoho zpráv o tom, co se dělo v kraji podél Olšavy v první polovině 12. století. Jedno však víme jistě - odehrála se zde jedna z bitev, které vstoupily do dějin - bitva na Luckém poli. Víme to díky kronikáři Kosmovi, který ji vylíčil ve své latinsky psané Kronice české. Díky ní si mohla Olšava připsat jeden z pozoruhodných příběhů moravského středověku. Tu bitvu totiž nikdo neplánoval, nepřipravoval a nechtěl, a přesto k ní došlo. Byla to krvavá bitva, v níž vítězové nešetřili poražených. Kosmas píše, že po střetnutí Čechů a Uhrů tam leželo více zabitých Uhrů než v roce 955 u Augšpurku, kde ze sto tisíc vojáků, kteří do boje vytáhli, se vrátila jen "malá částka". Nebyla to sice nejvýznamnější bitva v našich dějinách a patrně by po devíti stech letech nebudila mezi historiky zvláštní pozornost, kdyby kronikář Kosmas nezapomněl napsat, kde, ve kterých místech na břehu Olšavy Lucké pole vlastně leželo. Přesnější lokalizaci neuvedl, přestože dobře věděl, kde to zatracené pole je. On ho totiž sám navštívil. Možná si šplouchal unavené nohy v Olšavě, možná ležel natažený v trávě na jejím břehu a přivřenýma očima pozoroval skrze větve olší, které daly říčce jméno, modrou oblohu. Zcela určitě několikrát překročil brod a rozhlížel se po okolní krajině, která mu musela připadat cizí a nepřátelská, neboť taková ve skutečnosti i byla.

  Řeka Olšava v době Kosmově byla pohraniční řekou; vše na pravém břehu bylo v jeho době územím českého státu, vše na protějším, levém břehu až po Váh, jakýmsi nárazníkovým pohraničním pásmem, pokrytým hlubokými lesy, kam se jen zřídkakdy uchyloval člověk, neboť hranice česko-uherská byla takřka po celou dobu středověku horkou hranicí. Žít na hranici znepřátelených sousedů, k tomu je zapotřebí hodně odvahy, a také silný motiv, který opodstatňuje takové riziko. Proto byla zdejší krajina až do přemyslovské kolonizace ve 13. století jen velmi řídce osídlena a bezpečí zde nalézali nejčastěji lidé prchající před zákonem, před světskou nebo církevní mocí. Což krajině na pověsti nepřidalo. Inu pohraničí!

  Ani Kosmas se sem v roce 1099 nevydal jen tak z plezíru, ale z povinnosti. Psal přece českou kroniku a bylo třeba být u všeho důležitého, co se v jeho době přihodilo a zvláště u takových událostí, které mohly zvýšit prestiž Přemyslovců, neboť Kosmas byl jejich příznivec.

  Není proto divu, že také sem, na česko-uherskou hranici, doprovázel svého panovníka, Přemyslovce knížete Břetislava II., který si zde v onom roce dal schůzku se svým uherským protějškem, králem Kolomanem.  Krajině příliš pozornosti nevěnoval, neboť předmětem jeho zájmu byla sama schůzka. „Setkal se s králem panonským (uherským) na poli, jež zove Lučsko (v latinském originále „in campo Luczko“ – na Luckém poli) a dlouho spolu rokovali,“ zapsal do kroniky s dovětkem, že si panovníci "dali navzájem nesmírné dary, obnovili staré smlouvy přátelství a míru a stvrdili je přísahami".

  A jak víme, že byl mírovému jednání osobně přítomen?

  Přestože mu bylo již čtyřiapadesát let, nebyl dosud vysvěcen na kněze. Tehdy se na zmíněné schůzce nabídl přítomný ostřihomský arcibiskup Serafín, že Kosmu vysvětí. Kosmas se proto ještě s jedním arcijáhnem po zmíněném mírovém jednání odebral do Ostřihomi, kde byl 11. června toho roku vysvěcen a do své kroniky to samozřejmě neopomněl zapsat. To se rozumí, že cestou do Ostřihomi museli překročit brod na Olšavě, neboť právě tudy a dál přes některý z bělokarpatských průsmyků pokračovali do Pováží, pak přes Nitru až do sídla uherského primase a zase zpátky. Tato cesta do Uher se používala nejčastěji, proto také dostala jméno "uherská".

  Jenomže o Olšavě se přece Kosmas v souvislosti s Luckým polem nezmiňuje?!

  To je sice pravda, ale on o Luckém poli píše ještě jednou, a to k roku 1116. V tomto druhém záznamu už jednoznačně přisuzuje campo Lucko k Olšavě.

  A právě tehdy došlo k oné nečekané bitvě.

●

  Od první schůzky na konci 10. století plynula léta ve znamení boje o moc a vliv mezi Přemyslovci. Časem byly zapomenuty „smlouvy přátelství a míru“ uzavřené kdysi Břetislavem, naopak mezi českým a uherským státem opětovně rostlo napětí, přerůstající v ničivé vpády Uhrů na Moravu a Čechů do Uher a vzájemná odvetná tažení.

  Tak v roce 1007 vpadl do Uher tehdy vládnoucí kníže Svatopluk, o němž Palacký praví, že válka byla jeho živlem, a „nenechal v celém kraji na pravém břehu řeky Váhu od Trenčína až k ústí Váhu do Dunaje jediného místa nevypáleného“. Na to uherský král Koloman vpadl na Moravu a začal oplácet stejnou mincí, poté zas Svatopluk kontroval, pokusil se dobýt Nitru, a když se mu to nepodařilo, vracel se aspoň s velkou kořistí, vozy plnými zásob a stády dobytka "hubíc ohněm i mečem krajinu celou". Situace se změnila až se změnami na trůnech. Po Svatoplukovi usedl na přemyslovský stolec Vladislav I., zatímco po Kolomanově smrti se stal uherským králem mladičký, teprve dvanáctiletý, Štěpán II. Tehdy uherští velmoži usoudili, že je vhodný čas k nastolení lepších vztahů se sousedy a vyzvali Štěpánovým jménem Vladislava ke schůzce, aby obnovili a stvrdili „starodávný mír a přátelství.“ Kníže jejich žádosti vyhověl a v květnu roku 1116 se vydal doprovázen  vojskem a knížaty Soběslavem a Otou na místo schůzky. Přijeli „k potoku Olšavě“, který dělí „panství panonské (uherské) a moravské,“ píše Kosmas. „A již lid uherský, nesčíslný jako písek mořský nebo kapky dešťové, pokryl na poli Lučsku celý povrch zemský jako kobylky,“ pokračuje text kroniky.

  Ze zápisu je také zřejmé, že "pole Lučsko" z roku 1099, je totožné s "Lučským polem" roku 1116.