Kapitola XV: Bože, chraň nás znamenaných… (Díl 3.)

Vzpomínka na vyzvědače, kteří se zaprodali Turkům a zrazovali vlastní lid, přežila jejich bídné životy. Ještě v polovině minulého století zaznamenal vlastivědný badatel Slávek Štěrba lidové rčení „Bože, chraň nás znamenaných!“ Používali je staří lidé v Kunovicích ve smyslu „Pán Bůh s námi a zlé pryč!“ ještě tři sta padesát let po oněch smutných událostech.

  Štěrba zaznamenal také baladu, v níž se zpívá o dívce, kterou otec, prodal Turkovi. Je to jedna z četných variant písně rozšířené na moravskoslovenském pomezí; tato se hlásí svým původem do Kunovic: Kunovský pan rychtár, prekrásnú céru má, ja Bože, rozbože, pro koho ju chová. / Vyšel si na jarmark sukno kupovat, došli za ním Turci, céru si domlúvat./ A když sa smlúvili, ruky si podali, jeden tisíc zlatých, za céru mu dali./ Otec došel domú, za stůl si zasedl, ach Bože rozbože, hned jak stěna zbedl./ Céra za ním došla, jeho sa optala, co je vám tatíčku, snád vás bolí hlava?/ Mě hlava nebolí, ale tělo celý, že sem ťa zaprodal Turku, pohanovi./ Turkové přijeli, do dveří strelili: Stroj sa, milá paní, šak sme ťa kúpili!/ Počkajte Turkové, počkajte za dveřmi, než sa já odprosím, otca aj materi!/ Moji rodičové, pěkně vám děkuju, za vaše chování aj zlé vydávání./ Ty slova dořekla, do vozu skočila, ach Bože, rozbože, jak leluja zbledla./ Přijeli k Dunaji, ona chtěla vody. Napí sa, nevěsto, ze zlatej okovy!/ Já nejsem uvyklá ze zlaté okovy, ale su přivyklá přilehnút k Dunaji. K Dunaji přilehla, vody sa napila, ach Bože, rozbože, co bych sa tam smekla?// Ryby mě zežerte, vy mořské rybičky, aby mě nebily, turecké ručičky!/ Ta slova dořekla, do vody skočila, jenom sa nad ňú voda zatočila./ Ta turecká matka, céru proklínala: Nešťastná nevěsto, cos to udělala!?!/ Nemělas chodívat, měla sas vozívat, ve zlatě, ve stříbře měla sis chodívat./

  Baladický příběh představuje rozšířené téma tzv. turecké nevěsty. Křesťanská dívka volí raději dobrovolnou smrt, nežli by se stala „manželkou“ pohana. Podobných příběhů se v 17. století odehrály desítky, ne-li stovky. Stanislav Štěrba uvádí, že pojem „turecká nevěsta“ byl v Kunovicích znám. Staří lidé na toto téma nejednou rozprávěli. Hovořilo se o ženách, které se ocitly v tureckém zajetí, ale podařilo se jim, často až po mnoha letech, vrátit domů, někdy i s dítětem, které porodily Turkům. Říkalo se jim „turecké nevěsty“. Snad již pro jejich smutný životní úděl, který je potkal, je rodná obec vlídně mezi sebe přijala a ony v ní dožívaly. Ale v anonymitě se skrýt nemohly. Je jedním charakteristických rysů lidového kroje, že se z něj daly vyčíst všechny podstatné údaje o jeho nositeli. Tak kupř. podle úvazu šátku, mimochodem zvaného turecký, nebo turečák, lze na Slovácku při dodržení pravidel krojového odívání odlišit ženu svobodnou od vdané, vdovu, nevěstu i svobodnou matku. A zvláštním úvazem šátku se v kunovické farnosti (Kunovice, Míkovice, Vésky, Derfle, Podolí a Popovice) od ostatních žen údajně odlišovala i „turecká nevěsta“. Tento typ vázání na „zaušnice“ se nevyskytuje nikde jinde na Slovácku než právě v uvedených obcích, kde se nosí stejný typ kroje. Při pohledu na tvář dívky v takto uvázaném šátku si vybavíme – egyptskou sfingu. A z orientu údajně pochází nejen uvedené vázání šátku, ale i některé vzory a symboly ve vyšívaných částech kroje.

  Že by tyto prvky na Slovácko skutečně přinesly „turecké nevěsty“?

 O tom byl přesvědčen největší znalec zdejšího lidového kroje Štěpán Potomák (1898-1969) z Popovic. Tento pekař, starý mládenec, se po celý život věnoval sbírání krojů, ale také informací, smýšlení o kroji.

  Slávek Štěrba, který se se Štěpánem Potomákem dobře znal, zaznamenal jeho následující úvahu: „Ja tož slýchával jsem od starších lidí vyprávět, že to musela být hrůza tenkrát, když na Moravu vtrhly hordy Turků a Tatarů – moc lidí zamordovali, moc dědin vypálili. Stavení vypálené, hospodářství vydrancované, rodina vyzabíjaná. … Já toto – ale žít se musí! Vrátili se a žili dál. Však vrátily se i některé děvčice z toho zajetí. Pravda, po nějakém tom čase, nebylo jich moc, ale přece jenom některé. A bár která z nich si donesla i výslužku – dovedly si i děcka z toho zajetí, děcka, které nevěděly, kdo byl a kdo je jejich tata. A tak ty pokořené a zostuděné robky, dojďa dom z toho tureckého otroctví začaly u nás nosit hrubé turecké šátky na zaušnice, tak jak se naučily v tom zajetí. Tak uvázané šátky se nikde jinde nenosí. No a protože to vázání bylo takové pěkné a našim robkám se líbilo, tak ho začaly nosit také tak - a nosí ho dodnes.“

  Zda tomu tak bylo, se nikdy nedozvíme. Jedno je však jisté - ženy trpěly za tureckých válek nejvíce. Cože to také zaznamenal autor Lamentací: „Jakou hanebnost provodili s ženským pohlavím zajatým, vypraviti nelze; staré ženy stínali, mordovali a sekali berouc od nich peníze, mladé ženy, děvečky i panenky jímali, vázali a na koně brali; kde ležely, tehdy do naha je svlíkali, ruce jim za hřbetem najaté svazovali a tak jich podle sebe líhati nechávali. Tu s některou sedm, deset, dvanáct i čtrnáct činiti mělo, až ani vstáti ani choditi nemohly. K té bídě ještě je karabáči mrskali, tu neodpustili ani věku, nebo ve dvanácti, desíti i osmi letech panenky poskvrňovali, některé tak zbědované nechávali, aby zahynuly. Mnohé ubohé těhotné ženy, utíkajíc před rukami těch chlípných vrahů, na mostech, v lesích, v horách a bahních mezi jezery, v dírách, jeskyních a jinde rodily strachem a porodíce, hned z místa na místo běhati a krejti se museli.“

  To všechno už je dávno pryč, řekneme si.

  No, jak se to vezme. Potomák mimo jiné upozorňoval na příjmení Tureček na Uherskohradišťsku rozšířené. Podle něj tak říkali dětem „tureckých nevěst“ a litoval, že není možné to statisticky doložit.

  Štěpán Potomák tu možnost neměl, ale my ano. Stačí zadat do vyhledávače na internetu stránky www.kdejsme.cz, otevřít je a do kolonky „hledání“ zadat příjmení „Tureček“, „Turečková“. Z informací na mapě se dozvíme, že podle údajů ministerstva vnitra z roku 2010 žije nejvíc Turečků v České republice v okresech, které hraničí se Slovenskem: Uherské Hradiště (155), Břeclav (101), Zlín (137) a Hodonín (62). A na Hradišťsku je z celé republiky taky nejvíce Turčínků (25) a Turčinů (14).

V člověku se až dech zatají. Jak dávno se to všechno stalo, a jak je to pořád s námi..!