VII. kapitola - Byla Derfle velkomoravským Děvínem? Díl 4

  Jako drážní inspektor při cestách vlakem po Vlárské dráze míval Antoš Horsák derflanský kostelík často před očima. Ta stavba na návrší na kopci jej magicky přitahovala, jakoby tušil, že celé návrší obtékané Olšavou hrálo v dávné minulosti kraje významnou roli. Zvláště často se mu v této souvislosti vybavoval zápis Fuldských letopisů k roku 894. Nám neznámý letopisec tehdy mj. napsal:

  „Král Ludvík vytáhl v měsíci srpnu za Dunaj s velkým vojskem a oblehl Rostislava v jakémsi městě, které jazyk onoho národa nazývá Dowina, tj. Dívka. Ten však, když se neodvažoval střetnout s královskými vojsky a když viděl, že není vůbec míst, kterými by unikl, donucen nutnosti postavit tolik rukojmí kolik a která král požadoval. Nadto (Rostislav) se všemi svými velmoži potvrdil přísahou, že po všechny dny zachová králi věrnost, třebaže ji nikterak nezachoval.“

Citovaný úryvek je jedním z mála pramenů z 9. století, které uvádějí pojmenování sídla, navíc ve slovanském nářečí – Dowina, dívka – a tedy Děvín. Na první pohled se dá říci, že nejde o žádnou historickou hádanku – zřícenina středověkého hradu Děvína na skále nad soutokem Moravy a Dunaje je všeobecně známa. V písemné zprávě o Ludvíkově tažení se ovšem mluví o městě, kteroužto představu však Děvín příliš nenaplňuje. Nepřístupná skála mohla sloužit v minulosti právě jen k vybudování nedobytného hradu; jen obtížně si tam dovedeme představit sídliště městského charakteru.

  A tak nepochybně vyvstane otázka, zda měl analista na mysli skutečně tento slovenský Děvín. Děvínů přece známe více. Však si připomeňme jenom nám nejbližší - hrádek Děvíčky na Pálavě. I tento Děvín je spojován v pověstech s Velkou Moravou.

  Takže co když byl Děvín velkomoravského knížete Rostislava nad Derflí? Antoš Horsák přišel s touto představou dávno před tím, než došlo k objevům na sadských Špitálkách a měl pro tuto teorii svá zdůvodnění. Podle jeho soudu byl Děvín postaven „v lesíku na kótě 219“ nad Derflí – tedy v místě dnešního derflanského kostela. Hrádek pak byl podle Horsákových představ zbudován k ochraně metropolitní, synodního moravského chrámu, tedy nejvýznamnějšího kostela Velké Moravy, který situoval do těsné blízkosti.

  „Vedle Děvína asi 40 m jižně od hrádku na svahu byl postaven první kostel P. Marie a brzy na to v ohbí řeky Savy (rozuměj Olšavy) jeden kilometr směrem západním kostel sv. Ruperta (rozuměj kostel na Špitálkách),“ napsal v jedné své rukopisné práci, z níž se bohužel dochoval jen zlomek.

  A kde se vzal Děvín v Derfli? Nu však si vzpomeňme na rok 1952 a navrhovaný název pro Derfli – Dívkovice. Dívkovice byl název místního jezera a současně to je jen další synonymum pro Děvín. Koncovka –ice je však typická pro pojmenování sídel, kupř. Kunovice, Míkovice, Popovice apod., a tak Horsák usoudil, že i Dívkovice byly původně slovanskou osadou, oním Děvínem análů fuldských. Svoji teorii dokládal pomocí etymologie. Za základ vzal velkomoravskou „dowinu“, tedy dívku, která postupem století prošla jazykovým vývojem. Tak se stala z „dowiny“  „devola“, pak „devla“ a „defla“. Když si pak pro špatnou výslovnost dvou nosovek před ně lid vložil tvrdé „r“, byla Derfla na světě. A tak zatímco z Dowiny vznikla Derfla, která splynula v povědomí s německým označením vsi, onen slovanský „dívčí základ“ zůstal jen v pojmenování jezera.

Takový důkaz samozřejmě neměl žádnou váhu.

  Proč?

  Věrohodným by se stal teprve tehdy, kdyby existovaly listiny, v nichž by se ony zkomolené tvary v různých dobách vyskytovaly. Jenomže nic takového Antoš Horsák doložit nemohl; žádné takové listiny neexistují a zcela jistě ani nikdy neexistovaly. To si však nadšenec nepřipouštěl.

  Svoji představu velkomoravského Děvína nad Derflí promýšlel stokrát, možná tisíckrát. Měl k tomu dost času - v komunistickém žaláři.

  V roce 1949, to mu bylo 56 let, byl Antoš Horsák zatčen a ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen za velezradu k dvanácti letům vězení. Amnestován je po sedmi letech věznění v roce 1956 a vrací se domů do Kunovic - s podlomeným zdravím a s cejchem nepřítele lidově demokratického zřízení. Jen pár lidí v Kunovicích se s ním nebálo promluvit, zaměstnat ho nechtěl nikdo. Během vězení přišel o rodinu i o majetek a jako politický nedostal důchod, takže se ocitl bez prostředků.

  Pomocnou ruku mu nabídl Vilém Hrubý, který svého někdejšího kolegu z Archeologického spolku Starý Velehrad zaměstnal jako pomocného archeologa ve svém týmu. Byl to nejen šlechetný ale i odvážný čin.