Karel Čapek vystihl v jednom fejetonu význam zájmu o tradice místa nebo regionu když napsal, že jejich poznáváním prohlubujeme ten kousek našeho světa daleko za nás, že žijeme silněji, dovedeme-li se ztotožnit se svým krajem. V tom je význam kronikářů a zejména regionálních spisovatelů, k nimž patří i dlouholetý šéfredaktor časopisu Malovaný Kraj a Slováckých novin PaedDr. Jiří Jilík.
Jeho poslední knížka Jdu Slováckem krásným II (2010), již doprovodil pozoruhodnými obrázky inzitní malíř František Pavlica z Hroznové Lhoty, by mohla nést název předchozí knížky: Rebelové proti všednosti. V literární zkratce v této nové knížce Jiří Jilík oceňuje schopnost jednotlivců vzepřít se tíze přetechnizovaného života i globalizujícímu působení televize. Jakoby etnologickou metodou zúčastněného pozorování mapuje projevy soudobého folklorizmu. Putuje krajem jako poutník, okouzlený písněmi, jejichž prostý obsah vyjadřuje tu něžně nostalgicky, tu bouřlivácky, věčnou touhu člověka po lásce a životní radosti.
Vtipné vyprávění o „ukrajinském ohňostroji“ ve Velké nad Veličkou, o zabijačce, již si každoročně připravuje mužský pěvecký sbor v Nedakonicích, o rodině lidových muzikantů Gabrhelových z Moravských Kopanic, o svátku krojů v Kunovicích nebo o lidech, kteří patří ke zdrojům místní identity, svědčí o Jilíkově schopnosti zachytit sváteční chvíle v tomto regionu. Mnohé z postav mají možná blízko ke Colasi Bregnonovi z románu Dobrý člověk ještě žije, avšak nezapírají, že žijí ve věku počítačů a folklorních festivalů. Jilíkovy fejetony a reportáže jakoby potvrzovaly poznatky historiků, že zrychlení našeho života vyvolává zálibu ve folkloru a zvyšuje prestiž pojmu národní dědictví. Obnova zvyků, pořádání folklorních slavností a oslava přátelských setkávání se starobylými písněmi nejdou proti proudu času, nýbrž rychle ubíhající čas maličko pozastaví.
PhDr. Josef Jančář ve Slováckém deníku, 12. ledna 2011