Jihovýchodní Morava – kulturní kontinent
Jiří Plocek
Název článku je pochopitelně nadsázka, ale zas ne až tak moc. Listuju si v knížce rozhovorů Rád jsem vás poznal 3 (Veligrad, 2017), které pořídil novinář Bohuslav Matyáš (1942) s několika osobnostmi kulturního a občanského života jihovýchodní Moravy, oblasti, která se z velké části nyní kryje se Zlínským krajem. Ta knížka je pro mne symbolem velkého dluhu, který jako publicista pociťuji vůči Jiřímu Jilíkovi (1945), novináři, spisovateli a nakladateli (Veligrad), a především pak člověku bezpříkladně oddanému svérázné kultuře Slovácka a okolních oblastí. A koneckonců pociťuju podobný dluh i vůči celé té oblasti jako takové, protože je mi neobyčejně blízká, setkal jsem se tam a někdy i spolupracoval s celou řadou vynikajících lidí a poznal jsem, že je to svět, který možná nemá tolik „světových“ umělců, vědců, institucí jako Praha či Brno, ale má svou nepopiratelnou osobitost, svou duchovnost, své hluboké kulturní kořeny a přinesl našemu státu mnoho zajímavého a inspirativního.
Podnikatel Baťa, cestovatel Zikmund, spisovatel Vaculík, to jsou jen špičky velkého kulturního monumentu, kterým je duchovní obsah této oblasti. V jeho základech má své pevné místo tradiční kultura, jíž se příkladně věnoval jeden z největších moravských (i českých) kulturních činitelů druhé poloviny 19. století, národopisec a dialektolog František Bartoš. Ten vytvořil sérii fundamentálních prací (v reedici vydaných Muzeem jihovýchodní Moravy), jež přibližují svět tradičního života od dětského folkloru po lidové písně.
Časopis ZVUK, jehož název je složen z počátečních písmen názvů okresů Zlínského kraje (Zlín, Vsetín, Uherské Hradiště a Kroměříž) má ve svých redakčních kruzích a radách reprezentativní zastoupení osobností působících v oblasti kultury a v médiích (https://www.kfbz.cz/zvuk-zlinskeho-kraje-casopis-pro-kulturu-spolecenske-deni) a také přináší hutný a kvalitní obsah, který mapuje horizonty kulturního přínosu kraje celému státu. Sochař Otmar Oliva, spisovatel a dramaturg František Pavlíček jsou dnes už legendami svých oborů.
Stejně tak doposud činný etnograf Karel Pavlištík, po roce 1968 umlčený, po roce 1989 iniciátor řady záslužných počinů Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
Mluvím tu dosud víceméně jen o ikonických osobnostech různých oborů, ale plejáda tvořivých a respektovaných lidí je v oblasti jihovýchodní Moravy mnohem početnější. V nedávno vydané knize rozhovorů přináší Bohuslav Matyáš již třetí vějičku portrétů, jež mají daleko k formalismu a rutině. Je cítit, že erudovaný autor si vybral protějšky, k nimž ho pojí jak přátelství, tak obdiv k jejich práci. Najdeme tu vedle sebe například již zmíněného etnografa Karla Pavlištíka (1931), nakladatele (Ottobre 12) a grafika Tomáš Ježka, bývalého zlínského primátora Zdeňka Odehnala, současného ředitele Městského divadla ve Zlíně Petra Michálka, známou choreografku (nejen Hradišťanu) Ladislavu Košíkovou, herce a režiséra Igora Stránského v duu s teatrologem Liborem Vodičkou, oba spjaté se Slováckým divadlem v Uherském Hradišti, dva známé spisovatele a laureáty řady literárních ocenění – Antonína Bajaju a Josefa Holcmana. A nakonec i onoho zmíněného Jiřího Jilíka, spisovatele a nakladatele (Veligrad), jemuž dlužím veřejné uznání za krásné knížky, jimiž už po léta zpodobňuje poetiku, svébytnou duchovnost i regionální svéráz míst, o nichž například v českém hlavním městě nemá moc lidí potuchy, ale které jsou spojeny hlubinnými zřídly celé naší kultury – české i moravské. Kdo nezažil atmosféru svatby, jízdy králů, folklorního festivalu či vesnických oslav na Slovácku, může jen tušit, o čem mluvím. Kdo se netoulal po charismatických místech se zbytky velkomoravských sídlišť, stezkami mezi vinohrady či lesními cestičkami v romantických Chřibech, těžko se napojí na jejich atmosféru a mytologii. Ale to nevadí, třeba se jednou vydá na výlet a narazí na Jilíkovy knihy Rebelové proti všednosti (2003), Jdu Slováckem krásným (2008 a 2010) či Žítkovské bohyně (2005) a Žítkovské čarování (2006) – dvě drobné knihy, které jsou pro pochopení Kopanic důležitější, než jeden jimi inspirovaný slavný pozdější román. Tajemnému rituálu, o němž psali spisovatelé i vědci, a který je obestřen doposud tajemstvím, je věnována kniha Záhadná jízda králů (2007, 2014).
V závěru tohoto velestručného portrétu jednoho „státu ve státě“ a představitelů jeho kultury ocituji pár myšlenek Jiřího Jilíka z nedávno vydané knížky rozhovorů. Vystihují dle mého názoru velmi přesně povahu regionální kultury a také důležitost jejího správného a sebevědomého uchopení:
Můj otec (pozn.: Fanek Jilík, umělecký knihvazač a spisovatel) mi, ještě když jsem byl student, vysvětloval význam kulturní tvorby v regionu. Řekl mi: „Představ si pyramidu. Tady tu nejširší základnu tvoří tvůrci, kteří žijí a tvoří mimo centra, v regionech. Mají rádi svůj kraj, a proto o něm píší, skládají písničky, malují ho. Slouží svému regionu, své vesnici, svému městu, chtějí tomu svému kraji poděkovat za vše, čím je v životě obohatil, a nemají potřebu ani ambice z něj vykročit. Už tím, že mluví řečí toho regionu a myslí v intencích jeho historické zkušenosti, je vymezen jejich prostor. Nad nimi v té zužující se pyramidě jsou ti, co dokázali překročit ono regionální omezení, ať už vědomě, nebo nevědomě, a jejich tvorba nese vícerozměrná sdělení a vícerozměrný je i způsob jejich uvažování; na vrcholku pak jsou ti nejlepší tvůrci, kteří oslovují svým dílem člověka v nejširším kontextu jeho bytí. Ale k tomu, aby ta pyramida měla svůj vrchol, musí mít i tu základnu, ze které vyrůstá.“ (…)
Všechny ty archaické obyčeje, které prostupují asfaltovým a betonovým příkrovem současnosti do našeho světa, to vše pro mě bylo výzvou nahlédnout do minulosti Poolšaví (pozn.: v knize Olšava ví svoje, 2012) a „přečíst“ zapomenuté příběhy lidí, kteří tady žili před námi. Když jedeš od Hradiště do Brodu, tedy podél řeky Olšavy, tak ta krajina není ničím výjimečná, spíš bychom řekli, že je fádní. A já jsem chtěl tou knížkou dokázat, že to je jen optický klam, že všude, kde žil člověk, se odehrávala zajímavá dramata. A že tím, co povyšuje krajinu na domovinu, jsou právě příběhy lidí, kteří tam žili před námi a v té krajině zanechali svou stopu, vzkaz, výzvu. Novinařina mi dala prostor a čas, abych ty stopy mohl hledat a vrátit je současníkům do povědomí. Vím, kde a u koho je hledat a jak jim naslouchat. To je taky důležité. (…)
Já nejsem historik, nepíšu historické studie ani populárně naučné stati. Úkolem historika je zmnožit informace o určité historické události, o historii nějakého místa, případně je i vyložit, interpretovat. Pro historika jsou ověřená fakta cílem. Pro mě jsou fakta stavebním materiálem, ze kterého konečný obraz teprve vytvářím. Při psaní velmi přemýšlím nad formou, snažím se o to, aby čtenář byl zvědavý „jak to dopadne“. Konečným cílem mi není faktografie, ale vzbuzení emoce, citového postoje. (…) Nepracuji jenom s ověřenými fakty, ale i s tím, co si lidé vypravují, s pověstmi, legendami, tradicí. Náš život netvoří
jenom skutky, ty jsou až výsledkem našich rozhodnutí, kterým předcházejí představy, touhy, sny. A mě velmi zajímá i to, co si lidé o krajině vysnili, jaké představy si do ní projektovali, co si o ní vypravovali. Příběhy skutečné se prolínají s příběhy, které se nikdy nestaly. S krajinou je to jako s námi, lidmi – je v nás uloženo nejen to, čeho jsme dosáhli, kde jsme v tuto chvíli stanuli, ale i sama cesta, která není nikdy přímočará a není prosta slepých uliček, bludných kořenů, náhod i vědomých rozhodnutí, co nás vedly oklikami nebo svedly, někoho dočasně, jiného provždy, do bažin, cesta nejednou dlážděná nedosažitelnými cíli či touhami, které zůstanou nenaplněny…
Publikováno v Kulturních novinách