Jdu Slováckem krásným II
Fejeton Vánoce na Slovácku; ukázka z knihy Jdu Slováckem krásným II. Vydal Jiří Jilík vlastním nákladem v roce 2010.
Vzpomínky na dětství naplňují každého z nás a jsou tím intenzivnější a tím jasnější, čím více se od dětství vzdalujeme. Čím jsme starší, tím častěji se ohlížíme, jako bychom chtěli zahlédnout a zachytit cosi z uplynulého času, který se nám zdá být zmizelým rájem. Vánoce v těchto vzpomínkách nikdy nechybí, vždyť patří k tomu nejpěknějšímu, co jsme prožili. S Vánocemi se pojí představa krásy, dobroty, soucitu, pohody, štěstí, lásky…
Vzpomínáte?
Buchlov s Barborkou pokryla sněhová pokrývka. Obloha je ještě ztemnělá, když se od chalup odloupla světélka. Lidé z Nedakonic, Buchlovic, Polešovic, Tupes i Zlechova s lampičkami v rukou prošlapávají cestičku ke kostelu. Roráty začínají brzo ráno, ještě za tmy. Lidé v kostelních lavicích sedí s kancionálky v rukou a zpívají. Kluci nezlobí. Temná zář a vůně voskovic, panáčkovo nové mešní roucho, ticho a zpěv. Je toho tolik, že ani nevíš, kdo stojí před tebou, za tebou a kdo to nyní přišel.
Je advent. Rodí se Vánoce v tajemné, ale živé předtuše Spasitele.
Ticho o Vánocích je jiné, nemá tvář osamění. Naopak, je to ticho pospolitosti a souznění.
Štědrý večer. Nastává stmívání. Z potemnělé oblohy padá sníh. Chumelí tak silně, že během půlhodiny jsou chodníky pokryty bělostnou pokrývkou. A nejen chodníky. I silnička, která se vine vesnicí, zmizí pod popraškem sněhu. V tuto chvíli již auta nejezdí, jen jeden jediný opozdilec s rozsvícenými světly tiše projede, zanechávaje za sebou bílou stopu. Dědina je tichá, ale nikoliv prázdná. Všichni jsou v tuto chvíli doma. Sedíme kolem stolu. Jindy na modlitbu není čas, ale dnes, dnes to jaksi patří k věci. Tatínek, čerstvě oholen, ve svátečním a s vázankou, jež ho vždy tak strašně škrtí, si bere slovo. A během chvilky, co hovoří, přisedají ke štědrovečernímu stolu i ti, kteří už dávno nejsou s námi – stařenka se stařečkem, kmotřenka Anna, strýc Josef s tetou Veronikou... Je tu i pár našich kamarádů, kteří se odstěhovali do jiných vesnic a jiných měst, a také naše lásky, které o ulici dál či v domě támhle přes pole, v sousední vsi, v nestřeženou chvíli a plaše, aby nebyly prozrazeny, dají o sobě vědět zábleskem plaché vzpomínky. Dnes o Štědrém večeru jsme opět všichni spolu a jsme si blízcí. Rozsvěcujeme svíce, vdechujeme vůni páleného františka a jehličí vánočního stromečku.
●
Od úst stoupají obláčky sraženého dechu a rozplývají se v lodi barokního kostela sv. Martina. Je cítit dotek chladu. Lidé ho zahánějí tichým podupáváním, ale jenom do té chvíle, než se od sakristie ozve zvuk šoupané obuvi a vzápětí vyjdou před oltář velcí i malí zpěváčci.
Poďte, chlapci k nám,
koledy vám dám,
po jablíčku, po oříšku,
oblečte se do kožíšků,
budeme zpívati
koledovati...
Koleda jakoby rozhrnula oponu a dala člověku vejít z mrazivého času do světa, na který stále svítí letní slunce. Ba ne, není to slunce, co protepluje chladný prostor. Jsou to srdce zpěváků a muzikantů, srdíčka malá i velká, stará i mladá... Všechna začnou tepat v jednom rytmu, v jednom pocitu. Každá sněhová závěj i ledová kra začnou tát pod dotykem srdcí naplněných láskou.
Dříve koledníci zpívali, aby byli obdarováni. Dnes koledníci zpěvem obdarovávají. Není štědřejšího daru, než je koleda. Otevřme jí svá srdce.
Ježíšek byl chudý, bohumilý,
Svatá Anna, jeho bába,
Panenka Maria, jeho máma.
Vařila by kaši, nemá z čeho,
Poslala by pro ni, nemá koho.
Musí Josef pro ni jíti,
Nesmí se za dítě styděti.
Ježíšek mezi hovádkama leží,
Vítr fouká ode dveří,
Dítě maličký,
Křehnou nožičky,
Nemá žádný poduštičky.
Vy panenky, na plínčičky,
dejte grošíček,
Vy mládenci na peřinky
dejte troníček,
A vy, baby, pozor dejte,
A to dítko kolébejte,
nepřestávejte...
●
Blíží se půlnoc. Z kostelní věže se ozve hlas křídlovky či lesních rohů: Tichá noc, svatá noc...
Kolik jich ještě prožijeme?
My na Slovácku jsme písní bohatí. Až jednou – a nebude to tak dlouho trvat – ulehneme naposledy a na věci kolem nás, ani na ty na dosah ruky již nedosáhneme a zrakem nedohlédneme, jediné, co bude v tu chvíli s námi, bude píseň. Třeba právě ta, jíž jsme o Vánocích naslouchali na vánočním zpívání. Proto i píseň si zaslouží, abychom ji pozvali k prostřenému stolu a k vánočnímu stromečku.
Z knihy Jdu Slováckem krásným II
Ilustrace František Pavlica