IX. kapitola: Kotvice ve stínu pohanských bohů. Díl 2.
Na pohřebišti v Horních Kotvicích, zkoumaném v letech 1969 -1971 Kristinou Marešovou, pohřbívali své mrtvé obyvatelé osady, která ležela o 300 metrů níže, nad inundačním územím řeky Olšavy. Nešlo o hradisko, neboť osada nebyla opevněná, ale nešlo ani o typicky zemědělskou osadu. Z více než padesáti objektů, které archeologové prozkoumali, jen část sloužila k obývání.
Bylo to třináct stavení různého typu, od zemnic a polozemnic až po srubové domy, několik kletí, což byly jakési sýpky či komory postavené mimo dům, dále zásobnicové jámy a obilnice a hlavně neobvykle velký počet řemeslnických dílen: devět pekáren, tři železářské hutě a kovárna, jedna dílna na zpracování rohů a jedna, v níž se ze sadského lupku vyráběly přesleny.
Archeologové vynesli ze země četné doklady o tom, jak lidé v osadě žili, čím se zabývali a živili. Tak třeba víme, že pěstovali pšenici, ječmen, oves a proso a pochutnávali si na „pražmu“ z obilek. Dokladem tohoto oblíbeného staroslovanského jídla, které vzniká pražením navlhčených obilek, jsou nalezené hliněné pražnice – pekáče, na nichž bylo zrno praženo. Ale i chleba či placky patřily k jejich jídelníčku, což dokládají nálezy žernovů ku mletí mouky a samozřejmě již zmíněné pekárny. Stejně rádi si osadníci pochutnávali i na mase, které jim poskytovalo početné stádo skotu a menší stád ovcí a koz, slepice i husy. Dvě železářské pece, sto deset strusek a množství železných předmětů, m. j. železné nože, okovy, ocílky, pilky, hřebíky, ostruhy, kopí, hroty šípů, dláta, šídla, přezky, nákončí, hřivny, misky či železné plechy dokládají, že i v železářské výrobě byli osadníci soběstační, ba byli patrně schopni sami zásobovat svými výrobky okolí.
Pro nás nejzajímavějším objektem je ovšem dílna na zpracování rohů. V dílně i v několika dalších objektech se našlo velké množství násadců tuřích rohů, přesně 224! A co si pod tím pojmem máme představit? Určitě většina z nás viděla nějaký film, nejspíše cestopisný dokument, ve kterém příslušníci domorodého kmene, nejčastěji šamani, kouzelníci, či tanečníci rituálních tanců používají tuří rohy jako součást obličejové čelenky či masky, která má zastrašit, vzbudit děs v nepřátelích a vnuknout nebývalou sílu nositeli. A právě takové masky, jejichž součástí je čelní kost tura i s oběma výhružně trčícími rohy, vznikaly v této dílně. A nejen to, tyto vysloveně pohanské artefakty, byly obyvateli vesnice také používány.
Doklady o tom nalezla archeoložka na pohřebišti, které se nachází asi 300 metrů výše nad osadou. Země zde vydala na 250 hrobů s četným hrobovým inventářem. V severovýchodní části pohřebiště, tedy v nejvyšší, dominantní poloze se nacházelo místo, které je unikátem v dosud zkoumaných archeologických lokalitách – rituální místo, kde se konaly pohřební obřady. Byl zde zjištěn přístřešek pro máry s nebožtíkem a dvě ohniště z obou stran „posvátného místa“, v němž byl zapuštěn patrně opracovaný dřevěný totem. Ten se sice nedochoval, ale kůlová jáma i čelní kost s tuřími rohy vedly doktorku Marešovou k následující hypotéze: “Nález čelní tuří kosti s rohy v sadském hřbitovním objektu poskytuje také vysvětlení možné funkce středového sloupu v obřadním krsku – totemová maska byla patrně v obřadním objektu viditelně upevněna na sloupu jako symbol totemového předka rodu. Po stranách totemového sloupu plál buď dlouho, nebo často oheň. Ohně mohly mít význam očistný, při němž byli kouřem zapuzováni zlí démoni. Konečně čtyři kůlové jamky umístěné v severní části objektu lze vysvětlit jako pozůstatky dřevěného stánku či budky – stříšky spočívající na sloupech – pod níž mohly být umístěny máry s tělem zemřelého.“ Pod ní, soudí Marešová, mohli být zemřelí zabalováni do kůže zvířete, které bylo totemem sadských rodů, případně to mohlo být místo obřadu, při němž „pozůstalí o umrlčím večeru u zesnulého bděli, přivolávali duše zemřelých a zapalovali ohně u totemu rodu.“ Archeoložka přemýšlela i o funkci totemového sloupu. „Nelze vyloučit,“ říká, „že totemový sloup určoval při umrlčím večeru orientaci hrobu pro zemřelého a to v okamžiku západu slunce, které vrhalo stín posvátného sloupu na plochu pohřebiště směrem k místu východu slunce – symbolu nového života.“
Vskutku zvláštní. Jen dva kilometry od místa, kde se nacházel metropolitní chrám moravský a církevní škola, tedy místo, kde se zrodilo velkomoravské křesťanství a staroslověnská liturgie, se setkáváme s lidmi a rituály příslušejícími věku barbarů. Při tom ani v čase zde nejsou tyto dvě epochy příliš vzdáleny – pochází z přelomu 8. a 9. století. Obě náboženství, staré, které věřilo v animální božstva, i to nové, které je nahradilo bohem jediným, zde žila vedle sebe ještě po celé 9. století. Z písemných zpráv i z archeologických dokladů víme, že ke křesťanství v době Velké Moravy se přikláněla především nobilita – mocní a zámožní tehdejší společnosti. V lidových vrstvách však přežívalo pohanství se svými rituály ještě celé století.
Lidé regulací Olšavy změnili krajinu mezi Sady a Véskami k nepoznání. Jedeme-li po úzké asfaltové silničce spojující obě obce, patrně nikoho z nás nenapadne, že by tato místa mohla mít nějaký neobvyklý příběh. Inu, zdání klame.
Anebo je to jen tím, že se o minulost krajiny málo zajímáme?
Za 14 dní: Hluboček - les temných příběhů