IV. kapitola - Hrob arcibiskupa Metoděje byl v Poolšavní bráně - díl 1

Vrata chrámu se pootevřela. Vyšel z nich vysoký stařec stále ještě mužného vzezření, pevné postavy a rozhodného výrazu ve tváři, již zčásti zakrýval mohutný vous spadající na hruď. Na hrudi se leskl na krku zavěšený zlatý kříž s rytinou Krista, na prosté, šedivé říze jediná výrazná vzácná ozdoba, avšak dostatečně prozrazující, že jde o předního muže moravské církve. Zoe Isus Christos – Ježíš Kristus vítězí – mumlal si stařec polohlasem slova vyrytá na kříži, který přidržoval rukou, když scházel chodníkem od západní apsidy kostela ke křtící budově, baptisteriu, stojícímu jen o pár kroků níže, na samé hraně svahu.  Myslel na ta slova i ve chvíli, kdy se opřel zády o zdivo křtitelnice, a jeho myšlenky byly chmurné. Pohlédl k řece a jeho pohled se rozjasnil. Morava mu připomněla stříbrnou krajku, kterou matka vetkala Metoději, když byl ještě chlapcem, do sváteční vesty – hlavní pramen a od něho odbíhají blýskavé nitky ramen a potoků obepínající pruhy země a ostrovy a strůvky. Zalétl očima i k hradbám Veligradu. Hradisko vypadalo jako hnědý obr, který zničehonic usnul na zeleném palouku mezi řekou a pásmem hor na horizontu.

Ale byl to jen světlý okamžik a chmury se opět vrátily do jeho tváře. Myslel na to, že dílo, které před lety v tomto kraji započal s bratrem Konstantinem, je ohroženo. Jeho král se od něho odvrací a nepřichází již sem, k sídlu arcibiskupovu, do kostela zasvěceného Bohorodičce, ale dává přednost kostelu svatého Víta nedaleko hradu. To by však Metoději tolik nevadilo, vždyť v každém kostele přebývá Bůh a podle velikosti svatého místa nelze měřit opravdovost víry, avšak vadilo mu to, že nechává sobě a svým lidem sloužit mši latinsky. Vždyť proto sem s bratrem ze vzdálené Soluně před dvaceti lety přišli, aby naučili tyto lidi velebit Boha vlastní řečí, a nejen Rastislav i Svatopluk jejich dílo zprvu podporoval. Proč ho kdysi vysvobozoval z bavorského žaláře, když teď... Král se před ním uzavírá a potměšilé narážky biskupa Vichinga bodají jak hroty šípů. Pomyslel, že je za tím vším velká politika. Jaký osud asi čeká říši, donedávna tak sebevědomou, která se čím dál tím víc otevírá někdejším nepřátelům? Frankové už přišli na to, že nemusejí posílat proti Slovanům své vojáky, stačí v nich vzbudit pocit, že vlastní řeč a vlastní písmo jsou jim ke škodě a že se stanou také velkými, až se přikloní k velkému Římu. Jak krátkozraké. V mužově tváři byly vepsány tyto starosti, ale také počínající choroba. Cítil se v poslední době tak vyčerpán a unaven.

Vzápětí si ale také uvědomil, že ve škole již na něho čekají žáci a vykročil k dlouhému dřevěnému domu nedaleko kostela – ke škole. Když vešel do haly, hledělo na něho upřeně několik desítek párů očí patřících hrstce věrných, kteří stejně jako on věřili, že mateřská řeč je řečí srdce a s Bohem je nejlépe rozmlouvat právě tímto jazykem. Sepnul ruce k modlitbě a k jeho hlasu se vzápětí přidaly hlasy několika desítek žáků: Otče náš, iže jesi na nebesích, da svjatisja imja tvoje, da prijdet carstvie tvoje...

Tak nějak tomu v roce 883 mohlo být. Tak nějak tomu také bylo, dáme-li za pravdu archeologům a historikům, kteří zastávají názor, že v místech dnešního Starého Města a Uherského Hradiště byl v 9. století Veligrad, jedno z center velkomoravské říše, a na sadské ostrožně obtékané řekou Olšavou, na samotném nejzápadnějším cípu Poolšavní brány, stál synodní (znamená totéž co sněmovní, kapitulní) chrám moravský, sídlo arcibiskupa Metoděje.

A dáme-li jim v tom za pravdu, pak je jisté, že ve „svém“ kostele byl arcibiskup Metoděj po smrti v roce 885 také pochován.  A že zde nalezli místo posledního odpočinku i někteří z velkomoravských panovníků, že zde je třeba hledat „hrobku předků“ vzpomínanou Aeneášem Sylviem Piccolomini.

Když někteří vědci, a významní badatelé, doktoři, docenti a univerzitní profesoři tvrdí, že na sadské výšině stál metropolitní chrám, pak musí mít pro to nějaké argumenty. Počínaje obecným úsudkem, že sadská ostrožna byla pro svou strategickou polohu na nejzápadnějším cípu brány důležitá pro všechny, kteří žili v tomto kraji podél středního toku řeky Moravy. A dnes také víme, že zde zanechali svoje stopy. První zpráva o těchto místech je již sto padesát let stará.

V říjnu 1849 zaujal čtenáře Moravských novin článek o jakémsi sedlákovi z vesnice Derfle, který „na pahorku předním, když se jde z Hradiště do Kunovic, v krajině přerozkošné, hledal na své od nepamětných časů obdělané roli kamení, jehož chtěl použíti při stavění chalupy“ a učinil zajímavý objev. „Sotva však začal kopat, přišel na úhlednou zeď a po jejím prolomení našel kostru s hliněnou nádobou.“ Sedlák vybral kameny a hrobové ostatky pietně upravil a více se celou věcí nezabýval.

V roce 1849 nález velký rozruch nevyvolal, archeologie jako vědní obor byla ještě v plenkách a těch několik málo nadšenců, kteří se věnovali sbírání starožitností, nebylo vybaveno ani znalostmi ani metodami vědecké práce, aby podobné nálezy dokázali odborně zhodnotit. A tak až na tento a několik nálezů z povrchových sběrů, vše, co po sobě zanechali v těch místech naši dávní předkové, leželo ukryto v zemi ještě déle než jedno století.



Pozůstatky kruhového baptisteria (v popředí)na sadských Špitálkách.