Inaugurační projev čestného starosty Klubu Štěpánů přednesený na 30. valné hromadě dne 28.12.2011 v Uherském Brodě

  Vážený pane permanentní starosto Štěpáne Málku, vážený pane čestný starosto Štěpáne Masaříku, vážený pane tajemníku Štěpáne Potyko, vážení Štěpáni výboři, vážení Štěpáni členové.
  Cítím se velmi poctěn tím, že jsem byl zvolen čestným starostou Klubu Štěpánů, a to právě jubilejní 30. valnou hromadou naší společnosti. Chci Vám všem za Vaši volbu vyjádřit poděkování.
  Pro Vás, kteří patříte k mladším ročníkům, ta třicítka je jenom číslovkou a znamená-li vůbec roky, pak její počáteční čísla jsou kdesi v pravěku času. Pro nás, kteří jsme se dožili věku dospělého a posléze seniorského, však ty tři desítky Poštěpánských posezení znamenají tři desítky setkávání s osobnostmi, které tvořily a tvoří jakési intelektuální zázemí Slovácka, dá-li se to tak vůbec říci, protože intelektuální postoj se na Slovácku vždycky určitým způsobem prolínal s prvkem lidovým, s plebejskou moudrostí, která byla na hony vzdálena městskému snobismu a kýči a opírala se o zdravý selský rozum.
  Takovým bohatýrem Slovácka byl hned první čestný předseda našeho Klubu v roce 1982-1983 doktor Jan Pavelčík. Antropolog, archeolog a etnograf; jako dnes ho vidím se starou koženou taškou se zavíráním na řemínky a v modrém šusťáku, ve kterém zbrousil všechny slavnosti a výroční obyčeje na Uherskobrodsku a Kopanicích. Po něm stanul v čele primáš Olšavy Luboš Málek, muž, který se zasloužil o to, že se folklor stal součástí kulturních hodnot i pro lidi, jež k němu dříve nenalézali cestu, a obohatil tak významnou měrou kulturní život regionu. V následujících letech usedli do starostenského křesla muži, kteří to, co se narodilo v regionech v muzikách a souborech, přenášeli na vlnách brněnského rozhlasu do étéru a opět – ovlivňovali kulturní cítění v širokém měřítku – Jaroslav Carda Jurášek, Slávek Jakubíček a  Jarin Nečas; jen z posledním z této silné trojice máme možnost se ještě dnes setkat. A jak nevzpomenout na řadu dalších osobností, z nichž každá zanechala svoji stopu v našem kulturním a folklorním prostoru: na choreografa Jendu Čumpelíka, na Jendu Miroslava Krista, Laďu Friedla, který byl Věrným stínem vedoucího Brozanů Věrka Blahutky, jehož si naposledy pamatuji na našem setkání, když již ztrácel zrak. Vzpomínám na Tondu Čevelu, hromotluka se srdcem dítěte, který také již není mezi námi. Ani si neuvědomujeme, že mezi nás kvůli věku přestávají docházet další legendy Slovácka -  Franta Okénka z Hrubé Vrbky či z Kobylí strýc Kovářík... A tu bych mohl vzpomínat a uvádět ještě dlouhou řadu dalších jmen našich členů, kteří ve své době patřili, nebo dosud patří k elitě folklorního Slovácka.
  Ale proč? Proč se zaobírat vzpomínkami?
  Právě proto, že čas je neúprosný.
  Za rok, napřesrok, za tři roky bude nás tady opět plné přísálí, ale přesto budou někteří chybět. Napadá mě, jestli jsme dostatečně využili našich setkání k tomu, abychom se od nich něco dozvěděli, abychom naslouchali tomu, co vědí a co umí. Poslechli jsme si někdy vypravování Franty Okénky o Horňácku? František při tom patří k tomu nejlepšímu, co můžeme v mluveném slovu v nářečí dnes ještě slyšet. Poslechli jsme si sóla strýca Kováříka z Kobylí, Ladi Gabrhela ze Starého Hrozenkova, Jary Hrbáče, Martina Hrbáče, Jana Múčky, Vaška Horáka z Kyjova, Stanislava Gabriela st., Vladana Nejezchleby, Jury Holáska, Jury Petrů, Jiljího Herzána, Pavla Popelky, Karla Rajmice... Jsou mezi námi zpěváci, kterým tleskali tisíce, a my se s nimi scházíme, popíjíme, bavíme se, ale nenapadne nás vytvořit důstojný prostor pro jejich byť nedlouhé vystoupení, poslechnout si jejich vypravování nebo zpěv. Zdá se mi, jako bychom si ani neuvědomovali, že jsme prestižní klub a že sdílíme jeden večer v roce s lidmi, kteří jsou tím nejlepším, co dalo Slovácko naší kultuře. A tak bych chtěl svoje starostování orientovat jako návrat k hodnotám.

  Vážení Štěpáni! Naše společnost prožívá cosi, čemu se říká krize. Myslím si, že to není relevantní pojem. Prostě nastala doba, kdy politici zjistili, že už není kde krást a tak je třeba nají další zdroje „privatizace“: vytunelovat důchodové pojištění, zavést další daně v podobě školného, zdravotních poplatků, snížit sociální výdaje...
  Nepodléhejme naivním představám, že něco dělají pro naše dobro. Ale současně nepropadejme malomyslnosti. Dokud máme lidovou píseň a lidovou moudrost, máme to nejcennější bohatství, duchovní dědictví předků. Píseň, máme-li ji v srdci, nám nikdo nemůže vzít. Je a zůstane vždycky v nás, nezcizitelně. Važme si jí a přistupujme k ní s pokorou. Ona nám pomůže překonat i těžké časy, které nás čekají.