III.kapitola - Olšava v době Velkomoravské říše

30.07.2010 06:59

Dnes, ve věku rychlých dopravních prostředků, trvá cesta z Uherského Hradiště do Uherského Brodu pár minut. Autem, když není silnice ve špičce ucpaná, tak patnáct, možná dvacet. Rychlíkem to nebude trvat o moc déle. Hůře už je na tom cyklista, kterému nepomáhá žádný motor a musí celou „štreku“ prošlapat. Tomu bude cesta trvat hodinu, možná i déle. Nejhůře na tom jsou pěší, ale dálkoplazů ubylo a ti, co se vezou, je často ani nepostřehnou. Vyhýbají se asfaltovým kobercům jako čert kříži a volí často delší, ale pro pocestného příjemnější trasu po značené turistické stezce. Ta je vede zpravidla nejschůdnější trasou k místům pěkných výhledů do kraje, k zajímavým přírodním lokalitám a pamětihodnostem, kterými během století člověk zabydlel krajinu – tu boží muka, tam kaplička, jinde kamenný kříž, kterým zbožný sedlák, jenž ho na vlastní náklady nechal zřídit, vyjadřoval svůj vztah pokory k Bohu.

Ti opěšalí jsou nejpomalejší, ale jim to nevadí, neboť cesta je pro ně nikoli přepravou, prostředkem, ale zážitkem, cílem. Právě oni mají nejblíže k nejstarším lidem, kteří procházeli podél Olšavy – i ti chodili po svých. A nebylo jich málo. Prošla tudy a zanechala zde svoji stopu takřka všechna na našem území známá etnika, která archeologové rozlišují podle charakteristických znaků hmotné kultury, zejména keramiky, počínaje pravěkými lovci mamutů Slovany konče. I mnozí naši slovanští předkové, jejichž pravlastí byly končiny na východě, někde kolem Dněpru, vstupovali na Moravu karpatskými průsmyky a do Pomoraví a dál na západ šli právě cestou podél Olšavy.

Avšak nesmí nás zmást výraz cesta, který se pro trasy těchto dávných „cestovatelů“ používá. Nebyly to cesty v dnešním slova smyslu a i pojem stezka musíme používat s nejvyšší opatrností. Vyšlapané chodníčky nebo cesty vyjeté povozy mohly spojovat jen blízké osady nebo přístupy k brodu přes toky. Země byla jen řídce osídlená, a tak budované dálkové cesty na našem území neexistovaly a poutník se v krajině orientoval tím, co mu nabízela příroda. Byla to v první řadě řeka, neboť i ten nejmenší potůček končí jednou v moři a kdo se ho přidržel, nezabloudil. A pak to byla síť v terénu sotva znatelných stezek značených přírodními ale i člověkem zhotovenými orientačními body. Mohla jimi být výrazná návrší, osamocená skaliska nebo stromy, zářezy v kůře, mohyly z navršených kamenů apod.

Tak tomu bylo i v raném středověku. Pod Veligrad, k brodu u Kunovic, se sbíhaly cesty vedoucí z české kotliny, od Levého Hradce či Prahy do Uher a dál na východ. Do Poolšavní brány vstupovaly již jako jedna cesta v různých dobách označovaná různě, kupř. Uherská, nebo Královská. Ta v místech dnešního Uherského Brodu odbočovala směrem k Bílým Karpatům, překonala je přes podnes užívaná horská sedla březovské, starohrozenkovské a straňanské a sestupovala k řece Váhu. V opačném směru, z Ostřihomi, sídla uherského arcibiskupství, se po této cestě směřující do Pováží a přes Karpaty k Olšavě, do Moravy a dál do Čech, vydávala nejen diplomatická poselstva uherských panovníků, ale také kupci, kteří přiváželi zboží ze vzdálených východních zemí a ovšem vojáci, ozbrojené skupiny ve službách lapků, rychlé oddíly nájezdníků i organizované armády suveréních vládců.

Jeden z prvních zaznamenaných vpádů ovšem nevedl z Uher do Moravy, ale směrem obráceným. Jak nás zpravují soudobé letopisy, v roce 836 kníže Moravanů Mojmír okupoval nitranské knížectví. Nitranský kníže Pribina byl rád, že útěkem zachránil život. Asyl získal v Dolní Panonii, na březích Balatonu v dnešním Maďarsku, kde mu franský král Ludvík Němec poskytl malé vazalské území. Na hradě Blatný, uváděném též pod názvem Mosaburg, vládl on i jeho syn Kocel ještě řadu let.

Ona událost je pro moravské dějiny událostí zásadního významu. Spojením dvou knížectví pod jedním panovníkem – moravským knížetem Mojmírem - byly položeny základy Velkomoravské říše. Ale protože v Mojmírově době říše ještě vlastně příliš velká nebyla, používají někteří historici pojmenování Stará Morava. Na dobu jednoho století, tedy po dobu trvání Velké Moravy, se pak stezka podél Olšavy stala stezkou relativně bezpečnou neboť vedla vnitrozemím, podél vnitrozemské řeky Olšavy.

Jestli existuje něco jako historická spravedlnost, pak osudy Velkomoravské říše jsou jejím čítankovým příkladem. Vznikla v 9. století „mečem“, ozbrojeným vpádem, okupací a uzurpací, kdy silnější znásilňuje slabšího, jedním slovem zrodila se z násilí, a násilím na počátku 10. století také zanikla. Jen role se obrátily. Tentokrát vpád přišel z uherských nížin, odkud se draly do střední Evropy divocí předkové dnešních Maďarů. Velkomoravská nobilita, jak označujeme předobraz středověké šlechty, byla patrně ve válkách s Uhry vybita a stát v politickém slova smyslu přestal existovat. A jestliže kdysi Pribina prchal před Moravany, pak moravský panovník Svatopluk podobně opouští své vojsko uprostřed válečné vřavy při bitvě s Uhry a své vojáky nechává napospas nepříteli. Jak praví středověcí kronikáři, když opustil válečné pole, zabil svého koně, zahrabal meč a svůj královský šat, převlékl se do šatu poustevníka a vydal se na cestu. Po čase našel útočiště v klášteře na vrchu Zobor u Nitry. Svůj původ prozradil teprve na smrtelné posteli.

Hle, potom, že se dějiny neopakují!

Ale než obrátíme list, připomeňme si ještě jeden pramen, a to České dějiny Aenea Silvia Piccolominiho. Z nich se dozvídáme, že Svatoplukův syn Svatopluk II. nechal převést ostatky svého otce z kláštera na hoře Zobor a nechal je pochovat v „hrobce předků ve Velegradě“.

(Pokračování)