Genius loci ve Strážnici
Kam se hrabou pražské muzikály se všemi celebritami a ohromující výpravou, napadlo patrně nejen mě, když závěrečnou písní skončil poslední výstup zpěvohry Fanoša Mikuleckého, kterou na strážnickém festivalu (25.6.)inscenovali divadelní ochotníci z Dolních Bojanovic. Zažil jsem něco takového v případě folklorního pořadu poprvé: celý, do posledního místa zaplněný amfiteátr Zahrada, kde se představení v pátek večer konalo, povstal a dlouho aplaudoval vestoje.
Diváci ocenili vysokou úroveň inscenace, vynikající výkony zpěváků i muzikantů a pochopitelně i Mikuleckého zpěvohu, která sestavena z lidových písní do jednoduchého dějového pásma, rozvíjí tradiční schéma vesnického dramatu, proslaveného již Mrštíkovou Maryšou. V Cestě zarúbané nepřejí rodiče lásce selské dívky k chudému synkovi. Zatímco šohaj končí ve spárech verbířů a je odveden na vojnu, dívka raději spáchá sebevraždu, než by souhlasila se sňatkem s mladým sedlákem, kterého nemiluje. Tvůrci potlačili sociální kontexty příběhu s jeho tragickým vyzněním a do středobodu divákova vnímání postavili sólové výstupy hlavních protagonistů. Nad příběhem dominují písně a hudba a divák je víc než příběhem prostoupen pocitem nádherného prožitku z vnímání lidové poezie.
Šel jsem se na Cestu zarúbanú podívat proto, že jsem o ní slyšel a věděl, ale nikdy jsem ji neviděl. Sebekriticky se přiznám, že jsem nepředpokládal, že ještě někdo nalezne na počátku 3. tisíciletí odvahu inscenovat kus, který se „narodil“ před půl stoletím, ve zcela jiné době, a pokud ano, že se mu podaří vyhnout úskalí sentimentu a někdy i nevkusu, který při takových inscenacích vždy hrozí a který nakonec – v tom lepším případě – dokáže i tragedii změnit v komedii kouzla nechtěného. Nic takového se nekonalo a já se Bojanovickým v duchu omlouvám.
To, čeho jsem byl svědkem, bych nazval malým zázrakem. Dodnes přemýšlím nad tím, v čem spočívá onen hluboký a silný zážitek, který si divák z inscenace odnáší. Může ho poskytnout tak jednoduchý až banální příběh, lidové písničky a jakkoli výtečné výkony interpretů? Odpověď zní: nikoliv. Je třeba hledat jinde. Mám zato, že inscenace zpěvohry se v tomto případě vymyká dokonce schopnostem profesionálů, a to proto, že došlo k naprosto výjmečné identifikaci účinkujících s inscenovaným dílem, jakou neočekáváme u profesionálních divadelníků a s jakou se nesetkáme ani u folklorních souborů. Cesta zarúbaná je nejen osobní výpověď Fanoše Mikuleckého z poloviny 20. století, ale i osobní výpověďí jedné slovácké obce – Dolních Bojanovic roku 2010. V amfiteártu Zahrada toho večera zpívali defilovali nejen zpěváci a herci, ale i tradice vlastní vesnice, identifikace s domovinou, se Slováckem a jeho duchovními hodnotami. O geniu loci se mluví jako o duchu místa v souvislosti s hmotnými památkami. Zde byl genius loci přítomen v nezvyklých souvislostech také, byl to duch nejen místa, ale i sídla, krajiny, země, lidí, kteří onu krajinu obývají. A nebyl němý jako ten památkový, ale zpíval. A jak krásně!